Ióta

7. dubna 2016 v 20:19 | Kiwi |  Próza
Další díl Alfabety, který jsem popravdě trošku pozdržela a dokonce váhala, jestli ho mám sem na blog uveřejňovat, jelikož jsem ho už před několika dny dala na svůj Wattpad. Věc je ta, že jsem s tím už začla, tak bych s tím asi měla i skončit, že? :) A končit uprostřed se nesluší. Takže pokračuji ve svém sci-fi příběhu. ;)

Patrick Langer, nespecifikovaný okamžik.




Malý byt v obytné čtvrti 24C byl poměrně temný. Okna byla zakryta žaluziemi s širokých plátů tak, že dovnitř dopadalo minimum světla, nájemníci se vyměnili přirozené světlo za soukromí a vystačili si s umělým osvětlením. Většinu času byl byt neobydlený. Kuchyně byla poměrně dobře zásobená trvanlivým jídlem, skříně pod spoustou náhradního oblečení ukrývaly zálohy munice, zbraní a léčiv. Takový byl bezpečný úkryt bratrů Langerových psaný na jméno neexistující paní Kroksové.

Právě tam teď oba mířili. Patrick Langer vykročil z požárního schodiště na 11. patře, opatrně vyhlédl ze dveří, zda je chodba prázdná, odpočítal třetí dveře a opatrně je odemkl. Opřel se o stěnu, prsty svírajíc rám, a naslouchal. Svým smyslům obvykle bezmezně důvěřoval, po dnešním dni si však nebyl ničím jistý. Poté, co se mu podařilo naprosto ztratit přehled nad situací, spustil lavinu šílených událostí, včetně velmi výbušného souboje s posádkou celého zásahového komanda, při kterém se málem zabil. A ano, také připravil svojí známou o ruku, to se asi také počítá, pomyslel si hořce. Vyčkával u vstupních dveří, dokud se v chodbě neobjevil jeho bratr, pak se odlepil od stěny a vešel do bytu.

Jared Langer si dopřál hluboký nádech, než se opět vydal dál. V náručí nesl Drauru, která rozhodně nebyla žádné peříčko, a právě vyšel jedenáct pater. Dvacet dva sérií schodů po dvanácti, celkem 264 schodů. Zamračil se. Opět zachraňoval den. Poté, co jeho bratrovi podařilo spustit poplach a všechno šlo do háje, ztratil s Draurou kontakt. Místo aby vzal Patrick nohy na ramena, čelil celé posádce skladiště včetně zásahového komanda, které bylo na místo posláno. Samozřejmě, že se vydal mu pomoct, jakkoli zoufale to vypadalo, protože jeho bratr vůbec nereagoval na jakékoli pobídky k ústupu. A našel je, Patricka totálně pod vlivem pokrytého krví a kusy tkání, Drauru prodělávající šok z chybějící pravé paže. Ne, dnešek nešel úplně tak, jak si plánovali. Když tedy bratrovi doporučil vyhledat nejbližší útočiště, čekal alespoň nějakou reflexi. Místo toho musel vláčet Drauru sám a popravdě, cítil se pěkně mizerně. Většinu cesty šla a opírala se o něj, po dvou blocích v obytných čtvrtích sebou zničehonic praštila o zem. A Patrick šel stále před nimi, bez jediného slova.

Jared vstoupil do bytu a zavřel za sebou dveře. V obývacím pokoji položil bezvládnou dívku na stůl, rozsvítil malou lampu a položil svůj batoh na pohovku. Z kuchyně mezitím vyšel Patrick, držící láhev s tmavou tekutinou, přihnul si z ní a nabídl ji bratrovi. Jared mu věnoval jen vražedný pohled, pak přešel ke skříni a vytáhl z ní lékárničku. Patrick se usadil na psacím stole v rohu pokoje, nohy si opřel o opěradlo židle, hleděl prázdně před sebe, držíc láhev v ruce.
"Neměl bys pít," řekl po chvíli Jared. Vytáhl z lékárničky ampule, obsah jedné z nich píchl Drauře do ramene. Vydala se sebe tiché zaúpění na protest. "Pokud máme využít toho, že jsme se tam probourali, musíme jednat rychle. Pokud chceš být zdrogovaný a ještě nalitý, posluž si. Pokud chceš být úplně zbytečný nebo zbytečně zabitý, je to nejlepší způsob."
Patrick se znovu napil. "Je to bezinkový sirup. Potřeboval jsem trochu cukru." Když mu Jared neodpověděl, mlčky se opřel o stěnu a sledoval bratra při práci.

Jared lehce naříznul látku trička a obnažil Drauřino pravé rameno. Ohrnul látku i o kus níž. Paže byla uťata těsně pod ramenním kloubem, čepel však lehce ťala i do trupu. Řez samotný byl šikmý a nevypadal vůbec pěkně. Rána se začala trochu stahovat a na jejím povrchu se vyloučila spousta nažloutlé tekutiny, krevního séra. "Poměrně rychlá reakce," utrousil, "musela si toho dát opravdu hodně."

Chvíli váhal a prohlížel si chybějící končetinu. Kloub bude potřeba odstranit, ale na to teď neměli čas. Zdálo se, že cévy se přirozeně zacelily pomocí bojových sér, stav nervů nemohl zrakem odhadnout. Nic s tím teď nemohl dělat. Místo toho se tedy natočil Drauru na bok, aby si mohl pořádně prohlédnout sečnou ránu na trupu. Šklebila se ošklivě, plná zaschlé krve. Bude ji potřeba sešít. Začal ránu čistit a oddechl si, kosti pletence a hrudního koše se naštěstí nezdály tknuté.
Zatímco se soustředil na stehy, uvažoval nahlas. "Máme necelý den, než se jim podaří proniknout do komory a získat zpátky ten vysílač. Kvůli tomu všemu poprasku, co jsme způsobili, se vsadím, že jim to zabere mnohem kratší dobu. Podle mě kolem devíti hodin. Do té doby musíme vtrhnout na Werchmanskou, najít Ebada, sbalit ho a zmizet dřív, než se něco stihne podělat." Významně se přitom podíval na Patricka.

Ten se jen znovu napil z lahve. Po chvíli řekl: "Přesně tak to udělám. Ty mě budeš jistit odsud, zatímco na ni budeš dávat pozor. Hned jak budeme mít Ebada pod střechou, zajdu za jedním starým známým a vyjednám si jedno malé oplacení laskavosti."
"Půjdu s tebou," zamračil se Jared okamžitě. "Musí to být rychlé, to ano, ale především bezpečné a precizně provedené. V žádném případě nejdeš sám. Ne dnes." Když Patrick neodpovídal, dodal ještě: "Co se týče laskavostí, ty si šetři, budou se nám hodit."
"Jak je na tom?" zeptal se Patrick najednou, znějíc zcela nezvykle vážně.
"Potřebuju ji vzít k nám, abych mohl provést menší... operaci. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby to udělal nějaký odborník, já mám sice znalosti, ale tohle jsem nikdy nedělal. Při ztrátě celé končetiny by se taky hodila nějaká... náhrada. Pokud má být Draura ještě schopná činnosti, rozhodně bude něco takového potřebovat."
"Právě toho se týkala ta laskavost, Jary," řekl Patrick unaveně. "Vím, že jsme o biomechanice mluvili a taky vím, že se k tomu ona sama," rukou pokynul k ženě ležící na stole, "nevyjádřila dvakrát nadšeně, ale... paži potřebuje. Pamatuješ si doktora Henriga, že jo? Ten, co jsme mu pomohli s jeho dcerami? Doktorský titul mu sice sebrali, ale to nic nemění na tom, že se v biomechanice vyzná. Vsadím se, že když s ním trochu naléhavě promluvím, dá tady agentku do pořádku." Promnul si čelo a odložil láhev vedle sebe na stůl. "Sehnat nějakou paži v dnešní době snad nebude problém," dodal a pousmál se.
"Je fajn vidět, že se staráš," utrousil Jared, zatímco dokončoval šití a potíral ránu desinfekcí. "Doteď si totiž vypadal, jako že je ti všechno úplně ukradený. A přitom by ses měl spíš kát, víš."
"Jo. Je mi to líto. Jenom se občas chovám jako kretén," konstatoval Patrick, zvedl se, a vyrazil ke skříni. Cestou s sebou vzal láhev sirupu a podal ji bratrovi. Ten ji tentokrát přijal.
"Běž se připravit. Napíšu jí lístek. Pokud bude rozumná, zachová se tak, jak má. Možná budem do doby, než se probere zpátky. Pokud ne,... stejně toho s jednou rukou moc nezmůže, ne?" zavtipkoval Patrick. Jared se na něj zašklebil. "Víš, možná bys tady měl být, až se probere. Bude potřebovat všechen svůj vztek nasměrovat někam správným směrem. Bude chtít udělat něco tak jednoduchého jako dát ráno pěstí původci všech jejích problémů. Víš, jako terapie," zazubil se.
"Tak snad někdy jindy."

...
Maria se úporně snažila soustředit se na kurzor blikající na obrazovce, ale slova ne a ne přicházet. Měla napsat článek o nové kavárenské vyhlášce, což by bylo utrpení samo o sobě, pokud by nebyla navíc svázána všemi těmi směrovými pravidly. Prakticky měla napsat článek podle osnovy tak, aby obsahoval kritiku předchozího systému kaváren, pochvalný komentář na inovaci nápojových lístků, zdůraznění podílu financování Astry a také Théta školitelský multikulturní program. V podstatě, věděla, že ten článek bude plný lží, propagandy a nikoho nebude vůbec zajímat, ona se ale potřebovala nějak zaměstnat a práce jí přišla nejvíc nasnadě.

Bylo časné ráno, seděla v obývacím pokoji na kanapi s počítačem na kolenou, do místnosti pronikaly první ranní paprsky obřími prosklenými tabulemi. Znovu zkusila napsat větu a znovu ji vymazala. Včerejší noc byla... šílená. Pamatovala si, že zašli s Kohlerem na večeři. Všechno šlo dobře, dokonce se jim dařilo vyhýbat se pracovním tématům a přivedli řeč i na to, proč s ním vlastně chtěla mluvit. Totiž kvůli jeho kamarádce a bývalé kolegyni, Drauře Gwenové. Nechtěla tomu ani za mák uvěřit, když se jí pod ruce dostalo oznámení o její smrti. Její útěk z popravčího křesla byl zamaskován, o to se postarala ona sama. Proč se tedy někdo ještě namáhal s tím, aby oznamoval, že byla chycena na útěku? Chycena a bez milosti zastřelena? Někoho se snaží přesvědčit, někoho, kdo by byl tak otravný a pátral by po tom. Byla přesvědčená, že Draura tam někde venku je, živá a zdravá, a když o tom řekla Kohlerovi, souhlasil s její teorií. Aspoň myslí, že souhlasil. Je vždycky takový spíš zdrženlivý, co se vyjadřování názorů týče.

A ona si toho taky ze včerejška moc jasně nepamatuje. Ví, že pili víno, hodně vína. Taky že nejeli rovnou domů, ale stavili se v baru. A taky že, a to je nezvratný fakt, pomyslela si s ruměncem v tváři, se ráno probudila ve své posteli a on ležel vedle ní. A pak se začaly některé vzpomínky vracet a s ní i noc plná barev, alkoholu a podivně smuteční vášně. Proto tu teď seděla jako zoufalec, vykázaná z vlastní ložnice, snažíc se psát. Zastrčila si pramen rusých vlasů nervózně za ucho, vstala a šla si zapálit cigaretu. Obvykle chodila kouřit na balkón, dnes jenom otevřela dveře dokořán a opřela se o sklo.

"Na co myslíš?" ozval se za ní z místnosti mužský hlas.
"Na ty hlouposti, který pro ně píšu a tisíce lidí mi je baští," odpověděla po chvíli, "Dobré ráno."
"Dobré a slunečné," řekl a z jeho hlasu byl cítit neklid. Otočila se a přitáhla si župan těsněji k tělu. Venku bylo chladno. Daniel Kohler přešel do kuchyňského koutu, vzal konvici, napustil do ní vodu a postavil ji na plotnu. Začal chystat kávu. Byl již zcela oblečený tak, jak včera přišel, v bílé košili a tmavých kalhotách, jen sako ještě neměl.
"Včerejšek byl velmi zajímavý," pronesl zamyšleně. "Jo," potvrdila tiše.
"Rozhodně jsme se nechali trochu unést," pokračoval. Potvrdila to tichým "to jo" a potáhla z cigarety.
Mlčel, jediným zvukem byla jen ohřívající se voda a cinkání lžičky, když sypal kávu do hrníčků. "Asi jsme se potřebovali trochu vybít," začal znovu. Zatřásla hlavou, byla z něj ještě víc nervózní. Bude mu už muset pořádně odpovědět. "Víš, chlapi, co tohle říkaj, obvykle mizej před úsvitem," utrousila. "Víš, prostě jsme moc pili, a byli trochu moc mimo, to se stává," řekla a doufala, že tímto debata končí. Dopřála si další tah.
"Jo, promiň. Chovám se jak blbec," zasmál se tiše. "Hele, pamatuju si, co jsi říkala.. předtím," důrazně mávl rukou. "To o Drauře." Tázavě na něj pohlédla. Je dobré znamení, že si něco pamatuje, otázka je: co?
"Myslím, že nás nekontaktovala z jednoduchých důvodů. Tebe prakticky nezná, víš. Píšeš o ní, ale ona tě nikdy neměla moc ráda, poté, co jsme spolu my dva spolupracovali. Váš vztah je spíš jednostranný, víš jak to myslím. A mě..." odmlčel se a hleděl na konvici, ve které voda už vřela, dávajíc to najevo hlasitým pískáním ventilu.

"Já jsem se na ni vykašlal a nechal ji tam umřít. Proč by mě měla chtít vidět? Podle té zprávy jí někdo zachránil, podle těch zničených nahrávek tam někdo byl. Pokud ji zachránil někdo, koho ani neznala, proč by měla chtít vidět mě, někoho, pro koho znamenala tolik a stejně by ji nechal umřít?" Dál tragicky hleděl na pískající konvici. Napětí vyvolané jeho zpovědí Mariu dusilo na plicích, pískání ji ohlušovalo. Típla cigaretu, rázně přešla k varné desce a sundala z ní konvici.

Rozčilovalo ji, že pro něj neměla uspokojivou odpověď. "Možná že stále váhá," řekla pak, s konvicí stále v ruce. "Byli jste si blízcí a ty jsi ji ranil. Bylo by pochopitelné, aby váhala. Myslím, že bys to neměl vzdávat. Dane, pokud je nějaká šance, že se o ní něco dozvíme, pojí se jedině s tebou."

Dlouze na ni pohlédl a nakonec velmi váhavě, zamyšleně, přikývl. "Díky." Zalila jeden hrnek, ale když se chystala zalít druhý, překryl jej rukou. "Myslím, že radši půjdu," navrhl. "Přece jenom, není ode mě slušné zdržovat se na snídani, když..." pokusil se usmát. Pravda byla, že teď měl spoustu námětů přemýšlet a toužil po samotě. Maria to viděla, a proto ho nechala odejít.

Když si pak sama vychutnávala kávu, projížděla přitom přední strany některých internetových deníků, v tom však na ni na jedné stránce vyskočila reklama odkazující na boxování pro začátečníky. Rozklikla ji a už se začala podvědomě usmívat- nebylo to daleko a nabízeli tam zkušební hodinu zdarma. "Přesměrujte svůj hněv a negativní emoce tím správným směrem, do sportu," četla jeden z titulků vybízející případné zájemce. "To je přesně ono," usmála se, "už žádné další úlety. Teď už ne."

...
Paní Mitzerová se tvářila smutně. Obvykle vypadala jen trochu unaveně a občas se mračila, dnes se ale tvářila, jako by jí něco velmi podstatného chybělo. Nebo někdo. Copak se něco stalo? Chtěla jsem jít za ostatními, ale nemohla jsem odolat té skleslé tváři, kterou jsem viděla skrz pootevřené dveře jídelny. Bylo již dávno po snídani a všechny ostatní děti z domova byly na hodinách, a přesto tam seděla, ta stará srdečná žena, uprostřed prázdné jídelny, a tvářila se neobyčejně smutně. Pomalu jsem uchopila dveře a proklouzla dovnitř. Překvapeně na mě pohlédla a už otevírala pusu, aby mě poslala zpátky, odkud jsem přišla, než si někdo všimne, že chybím, nakonec se ale jen pokusila o úsměv. Byl snad ještě smutnější než předchozí výraz, to proto, že jsem znala její úsměvy, hřejivé a srdečné, ale tento se jim v ničem nepodobal. Chybělo mu slunce, chyběla mu duše. Byl to úsměv, který zvěstoval nadcházející tragédii, kterou nikdo z nás, ani ona, nemohl odvrátit. Jediné, co ta dobrá žena udělala, bylo to, že se zlepšila v předstírání jejích úsměvů- alespoň ostatní děti pak byly klidnější.

Uvědomila jsem si, že mě neskutečně tlačí na hrudi. A nejenom na hrudi, ale i trup mě bolel, nohy i paže. Svrbělo mě na boku, měla jsem neskutečnou chuť se poškrábat. Chtěla jsem se poškrábat.... pravou rukou,... ale... copak ještě pořád spím?

Okamžitě jsem se posadila, ale bylo to nějaké divné. Byla jsem celá ztuhlá. Co to mám s rukama? Natáhla jsem paže před sebe, levou jsem viděla, ale pravou... cítila jsem ji, ale nemohla jsem ji najít.. Popadla mě panika. Mávala jsem pravou rukou, ale jediné, čeho jsem docílila, byla šílená bolest v rameni, probíjející se odeznívající otupělost. Co se stalo? Uklidni se. A vzpomínej.

Zhluboka jsem se nadechla. Prostředí okolo jsem nepoznávala, ale potřebovala jsem se soustředit na něco, co je s největší pravděpodobností skutečné. Tmavě zelená sedačka. Dveře do kuchyně, otevřené. Skříň, z tmavého dřeva. Pracovní stůl s širokou deskou. A světlo... skoro žádné. Je zatemněno. Proč?

Protože tě hledají a ty jsi tady schovaná, došlo mi. Protože jsi na útěku a měla jsi umřít. Protože jsi byla venku a dělala bordel. Ten vysílač, skladiště, mechanoid... ach, to ne. Nedůstojně jsem zakňourala, když se mi vybavila plná realita a dopadla na mě jako bota na mrzkého švába. Zatraceně. Samozřejmě, že nemůžu používat svojí pravou ruku. Žádnou totiž nemám. Usekl mi ji ten MWB. To, že ji ještě cítím, je jen následek amputace. Zavrtěla jsem se na stole, na kterém jsem ležela, pak jsem opatrně přehodila nohy přes hranu a spustila je dolů. Opatrně... a hlavně pomalu.

Byt byl temný, naštěstí jsem ale v šeru viděla dobře. Zvedla jsem se na nohy, trochu mi v nich mravenčilo, a pomalu přešla po místnosti, přidržujíc se zlehka okolního nábytku. Zdálo se, že jsem tu sama. Takže Jared a Patrick jsou v trapu. Na malém stolku před kanapem ležel uprostřed bílý list, jednou přeložený na půl. Vedle něj ležel injektor s čirou tekutinou uvnitř. Vsadím se o stovku kreditů, že je na papírku napsáno "tohle si vraz do žíly a neotravuj" nebo něco v tom smyslu. Ani mě nenapadne. Cítila jsem sice ukrutnou bolest, ale rozhodně mi v tuhle chvíli přišlo lepší cítit aspoň něco.

Vydala jsem se do kuchyně s nadějí, že tam najdu něco k snědku nebo k pití. Pokud si správně pamatuju, uspěli jsme. Vysílač je náš, což znamená, že nájezd na laborky Ebada je možný ba žádoucí. Jelikož jsme to neprovedli tiše ani nenápadně, bude nutný rychlý a efektivní postup. Řez žiletkou. Jelikož já jsem tady, neschopná činnosti, a mí dva spojenci jsou pryč, předpokládám, že vzali iniciativu do vlastních rukou. Jakože šli beze mě. Pochopitelný tah. A ano, docela mě to štve. Příšerná představa, já jsem tady a trpím, protože Patrick Langer neumí myslet dva kroky dopředu, zatímco on teď pravděpodobně na Werchmanské šlape do země jedinou moji šanci dostat odpovědi, které chci. Totiž Ebada. Jaká je pravděpodobnost, že by jej, nebo jeho bratra napadlo přivést mi toho zkurvysyna živého, abych z něj mohla ty jeho pikle vymlátit? Samozřejmě levou.

A taky bych si vymlátila všechnu tu frustraci, kterou teď cítím, pomyslela jsem si rozhořčeně. V kuchyni jsem našla spoustu jídla, vytáhla jsem tedy plechovku mexické směsi, marně přemýšleje, co to vlastně bylo to Mexiko, tabulku čokolády a balíček sušeného chleba. Zatímco se směs ohřívala v mikrovlnce, lámala jsem jednou rukou čokoládu skrz obal na čtverečky a pak bezmyšlenkovitě pokračovala dál, dokud mi nezbyla v obalu jenom drť. Jakmile mi došlo, co jsem udělala, odložila jsem ji s lítostí na pult a radši si vytáhla lžíci. Ohřátou směs jsem jedla s chlebem, usazená na malé skládací židli v kuchyni. Když jsem potom dojedla, opláchla jsem dost nešikovně nádobí a vydala se do koupelny, abych si pořádně prohlédla následky svého zranění. Světlo v koupelně bylo bílé a studené. Bez jakékoli příkrasy mi zobrazilo můj reálný obraz v zrcadle, zuboženou pochroumanou postavičku. Stříbřitě bílé vlasy jsem měla celé špinavé a slepené, obličej měl v sobě výraz šoku, ten odraz by ale nechal v klidu málokoho. Tričko jsem měla roztržené, kůže na pravém boku byla zbarvená dožluta desinfekcí, tržná rána byla sešitá. Stehů bylo aspoň deset. Sakra, měla jsem pocit, že tělo mi to jenom lízlo. Hlavní hrůznou podívanou však byla chybějící paže. Rameno bylo taktně obvázané a překryté obvazy, rozhodně už tam ale několik hodin byly, prosakovala jimi totiž nějaká nažloutlá tekutina. Otřásla jsem se. Nejhorší ze všeho byl ale naprosto rozporuplný pocit ohledně existence mé paže. Věděla jsem totiž, že tam není, neviděla jsem ji tam... ale ten pocit, ten byl děsivý.

Pustila jsem vodu, nechala ji protékat skrz prsty. Pak jsem trochu nabrala do dlaně, bylo to skoro vtipné, jak málo vody lze úspěšně nabrat do jedné dlaně. Pokusila jsem se trochu si opláchnout obličej, nakonec jsem ho strčila přímo pod kohoutek a spolu s vlasy jsem ho tam na chvíli podržela. Suchým ručníkem jsem se potom snažila se utřít tak, abych si nezamáčela obvazy, nebyla jsem ale úplně úspěšná. Když jsem si pak sedla na zvýšený okraj sprchového koutu, cítila jsem se o něco lépe, mokřeji, ale živěji.

Pohledem jsem přejížděla po místnosti, až jsem narazila na prádelní koš, jehož poklop byl lehce pozvednutý. Zvědavě jsem k němu přišla a podívala se dovnitř, zdálo se mi totiž, že... ano, bylo to hrdlo lahve. Lahev uvnitř obsahovala průhlednou, nazlátlou tekutinu, na etiketě bylo cosi napsáno v obecném jazyce, ale nedávalo to příliš smysl... Odšroubovala jsem ji a přičichla si. Vonělo to pěkně. Opatrně jsem se napila, lehce doušek podržela v ústech, příjemně pálil. Usmála jsem se a už si odnášela láhev do obýváku, berouc si ji s sebou na sedačku. Napadlo mě, že bych se snad měla podívat na ten lístek, rozložila jsem ho a četla:

"D., v žádném případě neopouštěj byt. Tady si dej další dávku, až se probereš, budeme zpátky i s E.,pak si promluvíme ano? Pracuju na řešení téhle nepříjemné situace, L."

L? Který z bratrů Langerů tohle mohl napsat? Zní to dostatečně rozkazovačně, ale zároveň mile. To bude ten mladší. Patrickův by zněl pouze nadutě.

Hodila jsem vzkaz na stůl a na sérum se ani nepodívala. "Máte smůlu, bratříčci, já preferuji přirozenější způsob oblbování. Alkohol sice není o nic lepší než farmaceutika, rozhodně je mi ale příjemnější." S tím jsem si hodila nohy na stůl a dlouze si přihnula ze záchranné lahve. Z lahve, s jejímž skrýváním si dal někdo příliš velkou práci na to, aby pro něj nic neznamenala. S trochou štěstí bude patřit té správné osobě a já budu mít svou dětinskou pomstu.

Předchozí díl zde.
Další díl bude zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama