Liší se v něčem?

6. října 2015 v 21:56 | Kiwi Zelená |  Témata Týdne
Schopnost prožívat každý okamžik svého života obdivuju, hodila by se mi, ale přesto stále pochybuju o její skutečné existenci. Někteří lidé to mají takové... "plynulé". Mě přijde, že odsekávám den za dnem, neschopna někam se pohnout. Jediné, co mě žene kupředu je vidina víkendu, jaké to líbivé slovo! A když pak přijde víkend, nejsem schopna si ho užít. Jenom koukám na další stránku kalendáře, na pondělí a všechny barevnou fixou vepsané strasti. Každý den za dnem je stejný. Školní látka je jediné, co se mění. Facebooková zeď se mění. Vezmu si něco jiného na sebe. Dám si něco jiného k jídlu, ale mnohdy je to stejné jako s oblečením- opakuje se to tak, že už to nudí i mě. Další den odseknutý ze stále ubývajícího špalíčku. Ty drobné nuance neznamenají nic moc, možná jsou jenom důvodem, proč ještě stále obelhávám sama sebe a nic s tím nedělám. Realita je totiž drsná a nemilá- nehýbu se. Nikam se nepohnu. Všechno stagnuje nebo degraduje. Žádný postup, žádná rostoucí křivka. A každá další tečka na grafu matematické posloupnosti je stejná jak ta předchozí.



Když hraju hru, čtu knihu nebo koukám na film, logicky doufám, že se bude příběh vyvíjet. Hlavní hrdina se bude měnit, okolnosti budou gradovat, něco se bude dít. Nikdo nepíše knihu o tom, jak ráno vstal a dělal to samé, co včera. Takové knihy nikoho nezajímají. Je zajímavé, že u těchto "nosičů" bychom se s nudou nesmířili, ale na náš život mnohdy takové nároky neklademe. Mám pocit, jako bych občas "byla ráda, že jsem" a nic od toho nečekala. To je strašně málo, je to ubíjející, smutné, zbytečné. Vždycky, když mám nějakou dobrou hru na hrdiny, mám v ní také strom dovedností. Jak procházím hrou, očekává se ode mě s naprostou samozřejmostí, že budu sbírat zkušenosti a získávat nové schopnosti, dokud se nedostanu na pomyslný vrchol. Úroveň 10, 50, 100, na tom nezáleží. Proč mám ale pocit, že ve svém životě od sebe čekám strašně málo? Jako bych uvízla kdesi na úrovni 2, nebo tak nějak. Nečekám, že kdy zlomím jakýsi milník, neprodírám se stromem dovedností, nedělám vlastně nic. Žiju, studuju, dělám spoustu věcí. Ale nikam se nehýbu.

Čím je to způsobeno? Jsem snad tak líná nebo neschopná, že se nedovedu v ničem zlepšovat? Že dělám věci jen tak ze zvyku nebo protože se to ode mně očekává? V porovnání s hrami to znělo možná absurdně, ale proč, ten pocit? Protože v běžném životě musíte pracovat a dřít vlastnoručně, zatímco v hrách se střílí, lítá vzduchem a všechno za vás udělá počítač? Zkuste mě pochopit, já to taky zkouším. Po 18 letech mé existence se ukazuje, že neumím žít. Není to chyba rodičů. Možná je to moje chyba, možná je to prostě souhra okolností. Dědictví ve formě zašmodrchané genetické informace, působení okolí a co já vím. Možná je mi také dáno skončit jako jedna moje příbuzná, na práškách na hlavu. Nejsem žádný typ, který by pasoval do nějaké knihy nebo filmu jako hlavní hrdina. Tam bych se vyskytla jedině jako kolemjdoucí v davu. Není to vzlykání a sebelítost. Ne každý může být výjimečný, to je přece pochopitelné. Ale to neznamená, že bych neměla chtít dynamicky se vyvíjející život, ne?

Mám si sepsat seznam věcí, které chci udělat. Napsat si, co budu dělat zítra a na co se zítra ne/těším. Pokud je tam moc negativních věcí, můžu si třeba vymyslet něco, co by ten den alespoň trochu zesvětlilo. Něco, co nebude čokoláda, sladké pečivo nebo sladké pečivo s čokoládou. Možná bych si taky mohla sepsat seznam "činností" a více se zaobírat tím, co vlastně dělám, nebrat to pouze jako "mezičas" mezi školou dnes a školou zítra, do kterého musím nacpat minimálně hodinu a půl učení. A nebo bych prostě mohla pokračovat ve své prapodivné existenci. Způsob, kterým žiju den za dnem, se zajídá. V uších stále sluchátka, sním o všech těch světech a hrdinech, které nikdy nepoznám a jimž se nikdy nepřiblížím. Tužkou stále črtám za okraj sešitu vzdálené tváře. Žiju ve své hlavě ty příběhy, které mi zpestřují mou každodenní rutinu. Je to pěkné, ale zároveň děsivé, víte. To není život, který bych chtěla žít. I kdyby jich byly tisíce.

Tak doufám, že zítřek bude v něčem jiný, že se bude lišit. Abych si ho mohla zapamatovat.

To proto ale budu muset něco udělat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější roční období?

Jaro
Léto
Podzim
Zima
Všechny

Komentáře

1 she-keeps she-keeps | E-mail | Web | 11. října 2015 v 11:37 | Reagovat

Zdravím, tvůj článek mě zaujal, proto bych ho ráda přidala do výběru na téma týdne. :)

2 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 12. října 2015 v 20:21 | Reagovat

[1]: Tak asi díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama