Gama

21. října 2015 v 22:04 | Kiwi Zelená |  Próza
Pouštím do "blogového éteru" třetí pokračování své práce, opět s chutí přijmu jakoukoli kritiku. Tato část má hodně předělávek, takže doufám, že se mi podařilo vychytat všechny nesrovnalosti. Díky za přečtení a reakci. :)


...
Začalo se chystat soudní řízení se zběhlou agentkou Astry Draurou Gwenovou. Každý o tom mluvil, její zatčení tehdy zaplnilo všechny první strany. Schovávala se jako krysa v temnotě, ale hlad ji vyhnal na kradenou, kde ji pohotoví a vždy připravení výkonní agenti Astry zadrželi. Mezi zasvěcenci byli známí jako Terminus, ničivá síla s povolením použít jakékoli dostupné prostředky. O tom ale samozřejmě deníky neinformovaly, bylo to přísně tajné. Místo toho barvitě popisovaly záležitost na nádraží, kde se slavné zatčení událo. Bývalá agentka byla obklíčena, ale ve svém poblouznění se odmítala vzdát. Vážně poranila několik osob, které se ji snažily zadržet, dokud neupadla do bezvědomí na následky rány do týla. Deníky dále zdůrazňují, že je vzhledem k psychickému stavu zatýkané téměř zázrakem, že se nikomu z přihlížejících nic nestalo. Je to samozřejmě způsobeno naprostou souhrou členů Terminusu a dokonalým načasováním jejich akce.

Nyní však, s blížícím se konečným rozsudkem, deníky zněly trochu jinak. Hrály si na lidskost, svým vlastním zvráceným způsobem. Těžko říct, čí peníze stály za tím, že se polovině tisku nedalo věřit ani písmenko a druhá se raději vyjadřovala o počasí a architektuře budoucnosti. Pokud jste na to měli žaludek, mohli jste si přečíst životní příběh Draury Gwenové, dle vyjádření Srdce světa "ubohé siroty, které ani práce u jedné z nejcílevědomějších organizací nepomohla zbavit se žalu nad ztrátou své rodiny." Jiný deník zase tvrdil, že trpěla duševní chorobou, kterou se jí už dále nedařilo skrývat a tak propadla záchvatu nebývalé agrese. Samozřejmě nebylo opomenuto, že se agentka Gwenová účastnila řady záslužných akcí, pomáhala chránit blaho lidstva a tak dále. Společenský týdeník Objektiv zase ovlažil své příznivce detailním a barvitým popisem hrůzné duševní choroby, kterou zmiňovaná trpěla, přičemž dodal na závěr, že možný trest smrti by byl možná spásným vysvobozením bloudící a pomatené duše. Nikdo vás ale nenutí věřit tisku.

...
Velitelství Astry dnes bylo na nohou. Pro hlavní představitele byla svolána tisková konference, na které se měla Astra oficiálně vyjádřit k případu jejich bývalé agentky. Výkonný ředitel společnosti, Mathias Perner, si připravoval řeč a poměrně nervózně přešlapoval ve své kanceláři. Byl to muž kterému už táhlo na půl sta let, vlasů už mu příliš nezbylo a tvář měl zbrázděnou vráskami. Dostal od Spolku tří, zakladatelů a spojených myslí Astry, hrubý náčrt "společné vůle organizace", v praxi tedy stačilo jen číst, stejně byl ale nezvykle neklidný. Možná snad proto, že tohle pro něj bylo jiné než jindy, s nádechem čehosi osobního. Znal Drauru už od jejích začátku a považoval za vysoce nepravděpodobné, že by udělala něco takového jako vraždu svého přítele čistě v afektu. To nebyl její styl, věděla, jakou má smrt váhu a nezabíjela bez rozmyslu. Věděla ale jak to chodí, byl přece jenom vykonavatelem vůle. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil jeho kolega, Daniel Kohler. Tvářil se skoro omluvně, vypadal hodně unaveně. "Už tě čekají." Nemusel víc říkat, bylo jasně vidět, že s ním soucítí s jeho pozici mu ani za mák nezávidí.

"Díky Dane. Uvidíme se tam..?"

Tázaný přikývl. Musel tam jít, k soudu. Hned, co bude pronesen rozsudek, zmizí. Povaha rozsudku byla známá všem, obžalovaná nemá šanci vyváznout. A Daniel se toho nechtěl účastnit. Přál by si ze sebe setřást tu vinu, kterou cítil, tu bezmoc nad jejím osudem.

Přesvědčoval sám sebe, že je to tak správné. Že ji nechá plavat. Bylo to přece její rozhodnutí, že zabila Millera. On sám Maxe nikdy nezbožňoval, většinou spolu ale vycházeli bez větších problémů. Jako kolegové se ještě přátelili, ale po Danově přeložení už se příliš nemohli vystát. Jeho smrt pro Dana tedy nebyla žádnou příšernou ránou, více ho zaráželo a děsilo, že ho Draura dokázala zabít. Věděl, jak se stavěla k zabíjení. Koneckonců, byl u toho, když zabila poprvé a téměř se z toho sesypala. Věděl, že ji ten voják straší ve snech, i když od té doby značně otupěla. Ale zabít Millera? Zbožňovala ho, alespoň to tak vypadalo. Byl s ní od jejích začátků v Astře, tehdy tam vlastně byli oba. Jenže to bylo předtím, předtím než se stala ta hrůza v Zaze, při které mu umřeli oba rodiče. Byli u Astry jako on, plnili tam misi. Něco se ale nepovedlo a on už je nikdy neviděl. Stokrát se ptal sám sebe, co se tam stalo. Stokrát si musel vystačit se stručnou zprávou, kterou dostal. Selhání. Nebýt Mathiase Pernera, který se jej ujal, stal by se Dan pravděpodobně prodavačem v knihkupectví. Osud to tak ale asi nechtěl, takže je tam, kde je teď, na oddělení pro vnitřní pořádek.

Co ho ale značně trápilo byla Draura. Miller byl její přítel, učitel a zřejmě i milenec. A pak ho prostě zabila. Nechtěl vidět její zchladlé tělo, strašilo ho to ve snech. Ale připadalo mu, že má na očích klapky a ruce svázané za zády. Co mu uniká?


...
Sál se pomalu plnil. Většina z poroty již byla na místech. Prostory se nesly tlumené hovory přítomných, plné očekávání. A konečně již vedli obžalovanou. Měla na sobě jednotvárnou kombinézu, ruce za zády spoutané želízky. Sněhobílé vlasy rozpuštěné na ramenou. Byla bledá a měla nepřítomný výraz, zastřený. Celá byla nějaká ochablá, Pátrači po stranách ji museli skoro nést. Její tvář nic neříkala, jen oči bloudily. Takže AntiLiv stále používají pomyslel si smutně Kohler, sedící v lóži soudní síně. Vedle něj se mračila jeho kolegyně, Maria Zreplecka.

"Už teď je mrtvá," pronesl chmurně.

Maria zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Nepohřbívej ji předčasně. Dokud neuvidím její mrtvolu, není mrtvá. Spíš se mi nelíbí, jak moc si Pátrači zvykli na používání našich sér. Nějakou zprávu by si to určitě zasloužilo. AntiLiv má sloužit k umrtvení zraněných částí těla v akci, ne jako pojistka proti příliš upovídaným obviněným."

"Myslíš, že by měla co říct? Má přece advokáta," zamručel nepřítomně. Zreplecka zase hledala náměty pro své eseje.

"Ten je jí k ničemu. Osobně by mě její výpověď velmi zajímala," prohlásila vyzývavě.

"Mají v listech uvedeno použití tlumicích prostředků kvůli duševní chorobě."

Prázdný hlas, kterým to řekl, Mariu nezmátl, ale pobouřil. Zašeptala důrazně: "To vážně věříš tomu, že se Draura zbláznila? Pak jsi hloupější, než jsem si myslela, Dane. Něco se jí stalo, to rozhodně. Možná byla něčeho svědkem, na něco přišla a Miller..." Odmlčela se a pokynula procházejícímu muži. Stiskla tedy Kohlerovi ruku na znamení toho, že mu to dopoví jindy. Její představivost byla úplně nezkrotná. Nebylo ale co říkat víc, Kohler už se chytil stébla. V jeho vlastní hlavě se začaly rojit zmatené myšlenky, jedna za druhou. Jedna byla ale nejvýraznější: musí Drauru ještě vidět.

...
Co jsem měla dělat? Obličej jsem měla jako po obrně, žaludek jak na vodě, ani celé věty jsem nedoslýchala, natož abych mohla odpovídat. Jak já ten pitomej AntiLiv nesnáším. To radši cítit všechno bolest světa, než nic, prázdnotu a otupělost. Jako bych se mohla bránit. Stejně nezáleží na tom, jestli já nebo můj obhájce něco řekneme, Pátrači už pro mě stejně mají vyhrazené místo v pekle. Sám to řekl, křeslo čeká. Alespoň jsem se rozhlížela po osazenstvu haly. Aha, Kohler přišel. To se vlastně dalo čekat, musel. A hned vedle něj půvabná rusovláska Zreplecka. Sedí u sebe nějak blízko. Je to jeho utěšitelka v novém životě, do kterého jsem nebyla začleněna, přítelkyně z oddělení "neděláme nic, ale tváříme se, že děláme." Nebyla jsem si jistá, jestli na ně dva dokážu koukat. Dotkla se jeho ramena, naklonila se k němu a něco mu pošeptala do ucha. Podrážděně jsem zavřela oči, což mě stálo spoustu úsilí. Kde je ta zatracená smrt, když ji potřebuju?


Předchozí díl zde.
Pokračování zde.

Vůbec mi nedošlo, že WattPad nedovoluje číst celé články bez registrace, takže se s Alfabetou vracím na blog. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama