Delta

25. října 2015 v 13:48 | Kiwi Zelená |  Próza
Další díl Alfabety.


"Žádné návštěvy. S odsouzenou nesmí nikdo až do doby výkonu trestu nikdo mluvit," odpovídal na otázku zachmuřený Pátrač na recepci.
"A pak mám jako mluvit s její mrtvolou?" rozčiloval se mladý muž.
"Žádné návštěvy," opakoval tupě vrátný. "Ani pro vás ne, agente Kohlere."
Kohler se mračil a usilovně přemýšlel.
"Mrtvá je už stejně. Viděl jsem účinky látek, které jí byly podány. Ta nic nepoví. Jenom ji chci vidět, nikdo se nic nemusí dozvědět," přemlouval. "Kolik kreditů je pro vás adekvátních za to... riziko?"
"Počkejte, musím si něco ověřit," řek muž postarší muž náhle.
Teď mě nahlásí, napadlo Kohlera, nechytil se a teď mi to dá sežrat. Přesto dál vyčkával.
"Jedná se momentálně o nejvíce sledovanou ženu, pane," řekl po chvíli hlídač. "Za patnáct set kreditů by se to ale dalo obejít." Kohler přikývl, taková částka byla přiměřeně vysoká. Vytáhl platbu a předal mu ji.
"Nechápejte mě špatně, pane. Má žena je nemocná, dělám to kvůli ní. Nevím, co chcete s tou ženskou tam dělat a je mi to jedno. Je stejně mrtvá, vy to víte. Prokažte mi laskavost a nic neříkejte." Pak jen dodal: "Běžte, máte sedm a půl minuty."
A Kohler šel, v hlavě pusto, nevěda, co vlastně chtěl říct.

...
Vešel si dovnitř jako kdyby se nechumelilo, posadil se přede mě a zíral. Vypadal zvláštně, jeho výraz odpovídal jedné injekci AntiLivu proti bolesti. Nemohla jsem nijak slovně reagovat, tak jsem na něj prostě taky zírala.
"Drauro," řekl najednou. "Co se to stalo? Pochop mě, prosím. Chtěl bych vědět, co se stalo. Nechápu tě, netuším, jak se něco takového mohlo stát. Po těch letech, které jsme se znali jsem myslel... myslel jsem, že už mě ničím nepřekvapíš. Zreplecka si myslí, že za tím něco bylo. Já bych to chtěl zjistit, vážně bych chtěl. Ale ty máš svázaný jazyk a já ruce. Pověz, jsi blázen?" Odmlčel se, bylo jasné, že moji odpověď nedostane.
"Ne, ty nejsi blázen. Má to nějaký jiný důvod, že ano? Vždycky jsem věděl, žes nebyla jako on..." Zadrhl se a dál koukal. "Prokristapána, vždyťs' ho milovala, ne? Co se tam stalo? Chtěl bych ti pomoct, víš. Vždycky jsem chtěl, Draur. Ale nikdy to nebylo na mně."
Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Zuřila jsem pod povrchem, neschopná se hnout. Bojovala jsem se slabostí v tkáních, ale nic mě neposlouchalo. Všechno bylo otupělé. O co mu jde? Proč sem vůbec chodil? Není to tak, že by nenáviděl, že jsme Millera zabila... Tak proč je tady, když si nechce vylít zlost nebo mi pomoci?
"Až tvé ochrnutí odezní, nebudu pro tebe schopný něco udělat. Neplač," zaprosil, spatříc moje slzy. Přišel blíž, setřel mi je z tváře. Měl studenou ruku, nic víc jsem necítila. "Vlastně jsem pro tebe nikdy nebyl schopný něco pořádně udělat. Mysli na mě v dobrém. A snad tam, kam půjdeš, najdeš klid."
Kohlere. Mohl bys, určitě. Nevěděla jsem, jak to máš...
Otočil se k odchodu. "Teď půjdu, ano? Budeš mi chybět Draur."
Ty mě taky, zbabělče.

...
Dneska je ten den. Včerejší návštěva od Kohlera Drauru úplně vyhodila z konceptu. Myslela si, že ji nenávidí a najednou zjistila, že si je vědom něčeho víc, ale stejně se smiřuje s její popravou. Teď možná měla nenávidět ona jeho, vše co cítila, byla ale jenom lítost.
Kolem poledne dva Pátrači otevřeli dveře její cely. "Tvůj čas se blíží, potvoro," zasmál se jeden, ten menší. Ten velký ji vzal a nešetrně zvedl ze židle. "Všichni se těšíme, až v bolestech chcípneš. Nikdo nemá rád lstivé mrchy jako ty." Ráda by jim odpověděla něco podobně útočného, cítila ale stále ještě ztuhlou čelist. Již brzy ale účinek vyprchá, těšila se, alespoň si budu moc při tom umírání zplna plic zařvat. Když procházeli vězením, nahlížela Draura do ostatních cel. Málokdy byly prázdné.
Pátrači se svou zajatkyní mířili do nejspodnějšího patra, kde se nacházely laboratoře a jiné usilovně hlídané komplexy. Místnost určená pro popravy byla hned na kraji patra. Pár lidí zde již postávalo, hlavním zdrojem nepokoje ale byla pro Drauru soustava světel a kamer namířená na sklo. Za sklem se pak nacházela malá místnost s elektrickým křeslem. Budu umírat v přímém přenosu, pomyslela si, když ji velký Pátrač přimáčkl na sedadlo a pevně připoutal. "Je vám dost pohodlné, slečinko?" zeptal se hrubým a jízlivým hlasem. Oba muži se tomu zasmáli. Mrňous pak vytáhl jakousi injekci s čirou tekutinou a vpíchl ji Drauře pod kůži. Tázavě na něj hleděla. "Budeš to cítit, víc než to. Dokonalý exemplární příklad, Astra bude mít radost," zachechtal se. "Pojď," pobídl svého parťáka. "Nechme ji tady s jejím černým svědomím."
Odešli. Místnost byla tmavá, jen za matným sklem se cosi v bledém světle hýbalo, ale neviděla jasně. Po Drauřině levé ruce viděla odkládací lékařský stolek s všemožnými ostrými předměty. To do mě budou šťourat skalpelem? divila se Draura nezúčastněně. Pomalu ale začínala cítit, jak se jí zvyšuje tep a jitří smysly. Musely to být účinky tě injekce. Mladá žena cítila, jak se jí zmocňuje panika, v této napjaté atmosféře tam dole čekala na smrt.

...
Po téměř nekonečném čase vešel do místnosti starší muž v plášti. Měl velmi unavený výraz. Přešel k ženě v křesle a dotkl se její potem orosené tváře.
"Jak se cítíš dítě?" zeptal se jí. Odkašlala si ve snaze promluvit, ze ztuhlých mluvidel jí ale vyšlo jen nesrozumitelné zachrčení.
"Víš," začal, odhrnujíc ji mokré vlasy z čela, "popravuji tady už celých osm let. Za tu dobu jsem... zabil... více lidí, než ti, které tu za vraždění odpravuji. Jak má člověk s něčím takovým žít, děvče?"
Připevňoval jí elektrody na čelo. Sáhl do kombinézy a připevnil jí čtyři také na hrudník. Zkontroloval řemínky na rukou a nohou. Postupoval zcela profesionálně, jako ona, když s Millerem čistila oblast. Chladně a schematicky. Pak odstoupil a pohlédl na odsouzenou. "Nechť je nám oběma dopřáno pokoje." S tím odešel do vedlejší místnosti a nechal Drauru v tichosti o samotě. Cítím se špatně, protože jsem sebrala tolik životů, přemýšlela, zatímco na ni namířila světla a kamery. Nebo protože jsem nevzala ty správné životy? Ti, co by si zasluhovali zemřít, stále žijí. Přála si to změnit. Zatímco o tom takto uvažovala, na pozadí slyšela jakýsi hlas odsuzující ji k smrti za vraždu, paradoxně jen jednu jedinou, kterou nikdy nechtěla zavinit, a za narušování pořádku a ohrožení na zdraví. Samé věci, které v jejím životě vlastně nic neznamenaly. Zavřela oči a broukala si jakousi ukolébavku, která ji vytanula v mysli z ještě dávných dob. Zpívávala ji snad její matka?
Něco se stalo. Spustily se sirény. Poplašeně a zmateně se rozhlížela kolem sebe, všude bylo rudě. Neviděla co se děje, nechápala. Kde je její slibovaný zánik v bolestech? Vedle, v místnosti kam zmizel muž v plášti, se ozvala rána. Vzápětí se rozletěly dveře a dovnitř vešel nějaký muž. Byl oblečený celý v přiléhavé černé, blonďaté vlasy stažené do culíku, blonďatý plnovous. Byl mladý, ozbrojený a očividně nepovolaný jejím zabitím. Přišel před vykolejenou Drauru v křesle, vysekl poklonu a představil se. S lehkostí jakéhosi žertovného snu.
"Mé jméno je Patrick Langer a mým úkolem je zajistit, abyste dnes nezemřela, agentko Gwenová. Doufám, že nejdu nevhod."
Draura nevěřícně a podrážděně vrtěla hlavou, když přeřízl její pouta a pomáhal jí vstát. Byl vybaven černou, lehce zahnutou čepelí střední délky, kterou si strkal do pouzdra na žebrech.
"Máme nějakých devadesát sekund, abysme se dostali k nouzovému východu v zadní laboratoři genetiky. Budeme utíkat a bude nám kladem odpor." Na to se vrhl k oknu a začal po něm rozmísťovat miniaturní výbušná zařízení. Draura doklopýtala ke stolku, ale ujel pod ní. Marně se sbírala ze země, byla celá zatuhlá. "Nemůžu chodit," dostala ze sebe s námahou.
Rychle na ni pohlédl, vytáhl jakousi pilulku z kapsy a vtiskl ji jí do dlaně. "Dej si to pod jazyk." Poslechla. Sklo se najednou tříštilo a mladík jí pomáhal skrz. Neptala se, proč jdou tudy, proč ne dveřmi, stejně jako se neptala, co je s jejím popravčím. Prostě nechtěla plýtvat silami. Následovala Langera úzkou chodbou, ústící do jakési odpočinkové místnosti.
"Teď poběžíme. Venku už čeká ostraha. Drž se tři kroky za mnou a zvládneme to."
Polkla a přikývla, ačkoli to nebyla otázka. Mladík byl plný adrenalinu, takže ji snad ani nevnímal. Viděl ji podprahově, bledou zmáčenou postavičku, kterou má za úkol dovést do bezpečí. Ta zábava okolo pro něj ale byla neskutečným pokušením. Vyběhl do ozářené chodby s jedinou automatickou pistolí a čepelí, přímo proti samopalům již čekající ostrahy. Běžel, skočil do krytu za jakousi skříňku s laboratorním vybavením. Vystřelil dvakrát, dva neopatrní uprostřed padli. Utíkal jako blesk a skryl se ve výklenku s protipožárním vybavením. Draura ho usilovně následovala, svaly se jí po zvláštním cukernatém přípravku vracely. Langer se vrhl kupředu, na náramkových hodinkách mu bezohledně běžela časomíra. Bez vážnějších problémů se dvojice dostala na konec chodby, kde potom Langer vysklil dveře laboratoře. Uvnitř se schovávalo pár vyděšených vědátorů, kteří tam pro Pátrače vyvíjeli nové modifikace a séra. Není divu, že jsou laboratoře ukryté takhle pod zemí, pomyslela si Draura. Výzkumní pracovníci naštěstí většinou nedělali žádné potíže a uhýbali z cesty. Jeden měl zřejmě nějaké skryté ambice, protože na ně začal mířit pistolí, dlouho mu to ale nevydrželo. Stihl jednou vystřelit na Drauru, ale jenom ji škrábnul, potom ho Langer odzbrojil. Bylo to doprovázeno hlasitým úpěním ze strany troufalce, jehož šlachy na zápěstí provedly takovou otočku jako nikdy předtím.
"Kde přesně má být ta úniková cesta?" zeptala se naléhavě Draura, uvědomujíc si, že se jejich čas se už určitě chýlí ke konci. Langer jí vrazil do ruky vědcovu zbraň a vrhl se k dvířkám na stěně.
"Tam nejdu," zhrozila se žena. Byly to dvířka do spalovny.
"Neběží, ještě asi dvanáct sekund nebude určitě. Takže pojď," pobídl ji, urazil jištění jakousi kovovou tyčí a sesul se dovnitř. Nejistě ho následovala.
Když přestali padat, sesypali se na hromadu v jakési přechodové komoře. Byla otevřená, což neměla být. Rychle se postavili na nohy a prosmýkli se ven, aby se chvíli po tom komora s hlasitým bouchnutím zavřela. Draura byla tak polámaná, že si vzpomněla, jak se kdysi dávno s Kohlerem plazili jednou údajně nepoužívanou čerpací šachtou. Samozřejmě ji jaksi čirou náhodou někdo spustil. Proudy je tahaly potrubím, div se málem neutopili, vyplavali ven tak zmlácení, že byli dobrý měsíc celí modrožlutí. Tehdy se tomu společně zasmáli, hned co si uvědomili, že zázrakem přežili.
Nyní ale Drauře ani jejímu společníkovi do smíchu nebylo. Kůže je pálila a cítili příliš blízké žhnutí z prostor, kde se ještě před chvílí nacházeli.

"Pojďme odsud," navrhla Draura. Langer pouze přitakal a vyrazil.

Předchozí díl.
Pokračování zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. října 2015 v 17:43 | Reagovat

Krásný příběh! :-) Už se těším na pokračování.

2 Alfirin Alfirin | E-mail | Web | 25. října 2015 v 20:25 | Reagovat

Hahá, já to věděla, že ji nenecháš umřít! :-D

3 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 7. listopadu 2015 v 14:18 | Reagovat

[1]: Díky, potěší to. :)

[2]: To by to skončilo ještě dřív, než to začne, což by byla škoda! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama