Srpen 2015

Jak být šťastným člověkem

23. srpna 2015 v 22:17 | Kiwi? |  Z terénu
Mít nějaký zaručený návod, směle ho hlásám do světa. Místo toho mám jenom prázdné ruce a hlavu plnou nápadů, oko plné inspirace. Říkala jsem si, že je strašně těžké být šťastný. Přes rok se na vás valí povinnosti, sledy nešťastných náhod a samé naštváníhodné okamžiky plní váš život. Jste-li dostatečně nestálý, máte pocit, že trpíte nějakou nemocí- chvíli zuříte, pak jste jako bez energie a občas vámi probleskne jiskřička radosti. Alespoň tak mi připadal můj život donedávna.

Jeden z "stoprocentně spolehlivých" návodů spočívá v tom, že člověk vlastně nechce být šťastný. Přivolává na sebe negativní myšlenky a emoce, díky čemuž prý vlastně přitahuje negativní energii. Jenže jak být šťastný, když vás okolnosti nutí k zoufání? Těžko se vyskakuje z toho kolotoče jen tak. Přečtení nějakého článku vám také energii do žil nevrazí jen tak. Chce to změnu. Zlom. Přestat tápat a začít hledat. Klišé praví, že život je o hledání. A víte, že to není zas takový blábol?

Říká se taky, že stačí znát ty správné lidi. Otevřít se něčemu a nechat se ovlivnit. Pak si to můžete přebrat po svém. Nikdy by mě nenapadlo, že mě Týden pro divočinu tolik ovlivní. Kolektiv lidí, kteří mají chuť a sílu dělat věci jinak. Mají šťávu. Je neskutečně inspirující, když vidíte, že někdo dělá něco, co o vážně baví. Máte pak tak neskutečnou chuť usilovat o totéž, začnete se snažit být také šťastní, namísto pouhého čekání, že si vás štěstí najde samo. To je ta jiskra, kterou potřebujete, aby jste začali dělat věci jinak než doposud. Tak, jak vás to těší víc. Kolik věcí běžně děláme jen jako rutinu, aniž bychom nad nimi skutečně přemýšleli?

Stávám se vegetariánkou. Popravdě jsem jí už dva týdny. Ačkoli se moje babička při zmínce o veganství málem pokřižovala, já tomu dveře nezavírám. Potkala jsem lidi, kteří mi dodali chuť, teď to chápu mnohem víc. A líbí se mi to. Také se mi líbí možnost, že bych mohla posloužit jako příklad i někomu dalšímu. Je to stejné jako s tím sportem, srdcem to cítím. Každý si to musí srovnat v hlavě a chtít to sám. Nevracím se a nepláču nad rozlitým mlékem, jsem ráda za zkušenosti, které jsem do života získala. Lidi, které jsem potkala, a kteří mě posunuli dál.

Tak nějak jsem chtěla napsat, že své štěstí si každý musí najít sám. Není to nepraktická průpovídka, je to něco jako pravda, která se nedá předat, musí se ochutnat a načerpat. Stále ještě nevím, co se životem, ale už aspoň tuším, jak mám hledat cesty. Možná ze mě bude botanička. Možná bych měla popadnout příležitost za pačesy a zkusit překladatelství, které mě vždycky tak lákalo... Možná to i zkusím, víte? Lepší než to neudělat a pak toho litovat. Jedné věci teď ale nelituju rozhodně- že jsem jela s Duhou na Týden pro divočinu. Ukázalo mi to nový pohled na věci, které jsem doteď zběžně přehlížela. Jsem neskutečně vděčná za tu možnost tam být, pomoct a socializovat se. Byl to krok v mém životě, který se možná jeví jako přehlédnutelný, ale pro mě mnoho znamená...


Tenhle článek jsem psala poněkud déle, než jsem od něj původně plánovala.. Nejdřív jsme měli výpadky internetu, pak jsem šla vařit a při krájení se zasnila. Pořezala jsem se tak, že jsem dobrou půlhodinu jenom seděla a tiskla si prst v prosakujícím obvazu. Zapečená cuketa a dýně ale byly vynikající, doslova k sežrání :)