Listopad 2014

Ještě jednou to zkusím...

21. listopadu 2014 v 16:24 | Kiwi Zelená |  Témata Týdne
Sami určitě znáte ten pocit, když se vám něco nedaří. Snažíte se něčeho dosáhnout stůj co stůj, ale cosi vám stojí v cestě a brání jejímu naplnění. Říká se, že se nemáte vzdávat. Tak to zkoušíte znova a znova. Pokud absolvujete už x-tý neúspěšný pokus, možná si kladete otázku, jestli má cenu se o to pokoušet. Jestli váš cíl náhodou není nemožný a nedosažitelný. Je to možnost, kterou si nikdo z nás nechce moc připouštět, pokud má v sobě špetku bojovnosti. Ale rozhodně existuje. Určitě je tu nějaká hranice, přes kterou by jsme neměli ve svém (bez)nadějném snažení překročit, abychom nebyli za blázny a neplýtvali zdroji i časem.

Nebo není?

Všechno jde, když se chce. To je ale docela sporná věta. Rozhodně nemůžeme vůli dosáhnout všeho. To by byl především nesmysl. Základem je tedy dávat si správné a dosažitelné cíle. Můžeme se pokusit o všechno, co jde. Je tahle modifikace pravdivá? Já bych řekla, že má k pravdě rozhodně blíž. Neustále je mi omíláno, že všechno je o hlavě. Je to naše vlastní vůle, co udává, jestli v něčem uspějeme nebo ne. Já ale věřím, že jsou tady i jiné faktory.

Poučíme se vůbec někdy ze svých chyb? Tohle je otázka pro každého z vás, já se o to minimálně snažím. Zjistila jsem, že prostě nestačí napsat na papírek odrážkovitý seznam všech svých cílů. Bylo by mi to k ničemu, jenom by mě děsilo, že jich mám tolik a že to nemůžu zvládnout. Je mnohem lepší brát si je jeden po druhém. Pořádně si promyslet, čeho vlastně chci dosáhnout, ujasnit si to, a nepoužívat prázdné fráze. Pokud si například napíšete na papírek, že chcete zhubnout, je to k ničemu. Musíte si ujasnit, jestli chce snížit váhu, vyměnit tuk za svaly, zpevnit postavu nebo se prostě jen změnou stravy cítit líp a lehčeji. Těžko se to popisuje, protože si musíte svoje priority přebrat v hlavě sami. Potom musíte vymyslet plán. Hlavní je, aby se dal plnit, můžete začít zlehka a pak přitvrdit, až si zvyknete na nějaká prvotní omezení. Klidně si ale vymyslete i pomůcky. Může jít o drobnosti, hlavní je to, aby jste neměli pocit, že si nějak příšerně odpíráte, nebo tak nějak. To by ničemu moc nepomohlo, pravděpodobně byste to nevydrželi.

Ačkoli jsem uvedla příklad se stravováním, nemám rozhodně na mysli jenom to. Mluvím třeba o mém nynějším případu s kousáním nehtů. Abych to na začátek osvětlila, koušu si nehty už strašně dlouhou dobu. Je to příšerný zlozvyk, ruce potom vypadají tak příšerně, že se za ně stydím. Nejedná se jen tak o ledajaké kousání. Hraničí to možná trochu se sebepoškozováním. Jsem schopna si kousat nehty, ačkoli "už tam žádné nemám", když to musím takhle říct. Někdy i do krve, což může způsobit infekce. Hlavní problém je ale v tom, že nehty jsou tak oslabené, že nestíhají dorůstat, takže ustupují. V praxi to vypadá tak, že se vám obnažuje nehtové lůžko, nehty se zmenšují a "oddalují od konečků prstů". Nebudu vám sem dávat žádné obrázky ošlivě okousaných nehtů, protože to není moc pěkný pohled. Pokud o to stojíte, vygooglete si to. Taky se omlouvám stálejším čtenářům, pokud jim právě mínění o mě kleslo z 0,1 na nulu. O některých věcech není snadné psát, ale je to potřeba.

Já se ale rozhodla proti tomu bojovat. Každý, kdo ví, o čem mluvím, by proti tomu bojoval. Zápas vlastní vůle s zažitou přirozeností. Jak jsem naznačila už na začátku, je to běh na dlouhou trať a provází ho množství neúspěchů. Nejhorší je na něm to, že nehty máte stále u sebe a kdykoli můžete nevědomky sklouznout zpátky. Stačí pár stresových situací a ruka jde k puse téměř automaticky. Zdá se tak téměř nemožné se toho zbavit. Ale určitě není.

Já se rozhodla to znova zkusit. Ano, ještě jednou to zkusím, tentokrát s vypětím všech možných sil. Budu se snažit udržovat se v pohodě, neustále si zaměstávat ruce a ústa. Musí existovat cesta. Našla jsem si takovou malou hračku, písečnou ještěrku, určitě mi pomůže.

A závěr na závěr? :) Pokud něco opravdu chceme, žádná hranice pro nás nic neznamená.

Zkontrolujte si své komentáře!

10. listopadu 2014 v 21:55 | Kiwi Zelená |  Nástěnka
Mám pro vás pro všechny takový mini detail a byla bych ráda, kdyby si tohle přečetlo co nejvíce lidí. Jelikož mě obvykle baví číst cizí blogy a komentovat je, také sleduji ráda diskuse, ačkoli se ne vždy zapojuji. Je tu taková drobnost, na kterou narážím na některých blozích, i od známých autorů, a nechce se mi na ni upozorňovat každému zvlášť.

Pokud někdo píše reakci na komentář, víte jistě, že stačí podržet kurzor na číslu komentáře v hranaté závorce a zobrazí se vám text, na který bylo reagováno. Je to docela praktické, pokud máte větší počet komentářů a chcete sledovat linii diskuse. Proto je docela škoda, že některé blogy nemají nastavené pozadí tohoto "okénka", takže jeho obsah je zcela nečitelný. Je to vážně drobnost, ale mít to v této oblasti v pořádku je docela příjemná vychytávka.

Takže malá výzva všem, kdo si nejsou jistí, ověřte si, jestli se na vašem blogu dají snadno číst reakce. Pokud by někdo nevěděl jak na to, ačkoli je to zcela jednoduché, přikládám screen. ;) Jako pozadí si můžete vybrat cokoli! Samozřejmě vás nenutím, ale je to jen takový drobný postřeh a doporučení... :)


Déšť pláče

8. listopadu 2014 v 15:36 | Kiwi Zelená |  Poezie
Nevím jak u vás, ale u nás celý den prší. Jemné a vytrvalé pršení to je... Když potom mířím na trénink, sleduji kapky na deštíku a zvlněné povrchy kaluží. Není nic krásnějšího, než se nechat unášet.
Co takhle trocha experimentální poezie?

Déšť pláče,
já přijímám rány,
a mé iluze,
hrubě roztrhány.

Déšť pláče,
a čas plyne zvolna,
bez svých snů jsem
prázdná ale volná.

Déšť pláče,
v šedém odpoledni,
roní slzy do večera,
aby se pak vlahá zem,
vzbouzela do ranního šera.

Déšť pláče,
aby ostatní se smáli,
smývá všechny strasti,
odplaví je v dáli.

Básnické přemítání

6. listopadu 2014 v 14:00 | Kiwi Z. |  Poezie
Nedávno jsem se zarazila nad jednou docela zásadní věcí, bojím se říct, jestli přirozenou nebo ne. Pohrávala jsem si s rýmy a řečí vázanou ve škole, když přišla spolužačka. Ani si nechtěla nic přečíst, v tomhle dokonale respektuje všechno nevyřčené, prostě jenom přišla. A já se přistihla, jak si svoje papírky a čmrkance schovávám. "Hlavně ať to nikdo nevidí! Ať nikdo neví, že se snažím skládat básně!" A když mě odhalila, byla jsem z toho prostě v rozpacích. Jako by to bylo něco špatného a tajného. A to jsem jako malá dávala básníčky číst rodičům, ráda recitovala a dokonce se účastnila i soutěží jako "nadějná básnířka" (zde velké množství nadsázky :D) Co se stalo? Najednou už nechci, aby si moje výplody mysli někdo spojil s mojí fyzickou osobou. Snad se bojím kritiky? Nebo toho, že v básniích až příliš odhaluju věci, které by jinak měly zůstaly skryty? Hm, možná. Ale předhodit svoje snahy anonymně na internet, kde si je teoreticky může přečíst celý svět, mi problémy nečiní. Co je to vlastně za divnou logiku?

Pod čarou na vás číhají dvě "rýmovačky", pokud jste na ně připraveni. Kritizujte dle libosti. ;)