Chytit to za správný konec

1. září 2014 v 19:23 | Kiwi Zelená |  Z terénu
Už je to šest let, co jsem začala veslovat. Víte, ze začátku je to takové oťukávání, když jste mladší žáček, nemůžete si moc vyskakovat, ze všeho jste vyjukaní a zmatení. Všude plno lidí, nových zkušeností. Nejprve si musíte přijít na to, jak to funguje v místním kolektivu, který se pro vás stane alfou omegou. Ukážou vám všechno, jak se pracuje s loďmi, jak se montují, jak jsou těžké, když se vám zařezávají do ramena nebo jak vlastně fungují. Pokud překonáte ostych a strach, brzo si osvojíte základy a můžete začít závodit. Pamatuju si na svoje první závody. Byla jsem maličká, ale přesto nejvyšší. Vyhráli jsme, protože mě posadili do dobré sjeté posádky, jinak jsem absolutně nevěděla, co dělám. S každými dalšími závody jsem sbírala zkušenosti a otrkávala se, ale o nějakém "výkonnostním postupu" nemohla být ani řeč. Vždyť naše tréninky probíhaly tak, že jsme jen namáčeli vesla do vody, občas trochu přitáhli a zatvářili se dramaticky, aby se neřeklo. Jinak jsme si povídali a když už ne, byli jsme myšlenkami na míle vzdáleni. Kvalita byla na bodu nula. Tehdy jsme veslovali, protože jsme mohli všem říkat, že veslujeme (což byl mimochodem znak namakanosti a drsnosti :D) a mohli jsme trávit čas s kamarády a skupinou.

Při přechodu do dorostu jsme změnili trenéra. Já v rámci děvčat dostala trénérku, kterou budu mít asi až do seniorek. Bere to hodně vážně a její tvrdé podmínky nám rychle pomohly si rozpomenout, že veslování je vlastně vrcholový sport a že tady nejsme pro zábavu. Což bylo zjištění, s kterým jsme se musely vyrovnat. Věřte mi, bylo to šokující a mnohé z nás se naší nastávající trenérky obávalo. Režim tréninků se změnil na, řekněme, více profesionální přístup. To, že do vás ale někdo něco hustí ještě neznamená, že si z toho něco vezmete. Je až nebetyčná pravda, že všechno je o hlavě. Musíte chtít, ne jenom na půl nebo jen tak, aby se neřeklo. Musíte to chtít vším. Právě hlava ale v některých okamžicích selhala. V přípravách na dlouhé tratě jsme se topili v zoufalství a v slzách a tím to rozhodně neskončilo. Já nikdy neprolila pro nic tolik slz, jako pro veslování. Je to až zvláštní. Chtěla jsem a myslela si, že chci vším co mám. Zuřila jsem, když se ostatní tvářili, že chtějí jen tak napůl. Zuřila jsem bezmocí, když se nedařilo. Utápěla se v zoufalství, když jsem se pouštěla do předem prohraných bojů a dusila se výčitkami a sebekritikou, když mi nebylo dovoleno se vrcholných bitev účastnit. Chtěla jsem vším, co jsem měla, ale nestačilo to. Bylo potřeba ještě něco víc.

Jiskra. Jiskra, která zažehne plamen síly. Člověk si někdy potřebuje znova přeskládat svoje priority. Upustit od beznadějných snažení a začít znova od začátku. Nechat zklamání a zrádce za sebou (ano, čtete správně, zrádce!) a jít dál. Kdybych měla znova psát o tom, jak jsem byla plna nadějí a měla vše, co jsem kdy chtěla, zbytečně by se mi to vracelo. Zbytečně by se mi vracela bolest, která přišla, když naši posádku opustila ONA. Bolest nad ztrátou milované osoby, která na vás zřejmě hodně rychle zapomněla, bolest nad ztrátou nadějí, které jsme si pro sebe ustrojili do příštích let. Co naplat, s rozhodnutími druhých nic nezmůžeme, ani když se nás týkají víc než bychom si přáli.

To, že jde dál, má své výhody i nevýhody. Vždycky ale musíte zaujmout stanovisko. A já, s živou vzpomínkou na tu naději, nechtěla zahazovat tu vidinu, tu sladkou chuť vítězství a síly na jazyku. Ten pocit, když se vás soupeři bojí. Ten pocit, že s každým zátahem jste blíž svému cíli. Možná právě ta sezóna, která mi dala zakusit tomu všemu, byla něčím, co mě nutilo jít dál. Narozdíl od některých jiných jsem znala ten pocit. Zakořenil se mi hluboko v hlavě. Je stále se mnou a ač se to může zdát zvláštní, dokážu si ho vyvolat jako zdroj síly když ji potřebuji. Když voda ztěžkne v olovo a svaly tuhnou, vzpomenu si na pocit síly a svištící vodní hladinu, která ubíhá kolem mě. Vzpomenu si na to, že když zatáhnu vším, co mám, budu zase blíž cíli. Ten pocit nahradí tisíce slov. A pak to najednou jde, olovo se roztéká a tělem proudí nová síla. A přitom se od pohledu nic nestalo, to jenom moje hlava.

Je to pravda, co tě nezabije, to tě posílí. A člověk musí síllit, pokud chce jít dál, takže nějaké ztráty k tomu patří. Chtěla jsem tímhle říct, že každý z nás musí "dozrát". Nemá moc smysl, když vám budu vykládat, co máte dělat, protože si na to musíte přijít sami. Musíte najít něco, co vám dodá sílu, něco co vám pomůže. Teď už vím, že pokud chci věci dělat pořádně, musím je dělat vším, jinak to nemá smysl. Nejenom tělem, ale i hlavou, tedy duší. Vkládám do svých činností emoce, což jim dává určitou cenu. S plným nasazením se můžu víc zlepšit. Nemá žádný význam jenom bloumat životem, protože to nám nic nepřinese. Všechno má svůj čas, ale to, jestli jsme připraveni, ovlivníme jenom my sami. Stačí prostě poznat, kdy je čas useknout staré snahy a zčerstva se do toho opřít. Ten okamžik poznáte. Musíte se sami rozhodnout, jestli do toho jdete nebo ne. Není nic mezi tím. Všechno je to jenom o hlavě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 5. září 2014 v 23:30 | Reagovat

Príde mi vrcholne zaujímavé, že si pri tom ostala aj keď si pre veslovanie toľko plakala. Dokonca sa mi to zdá nepochopiteľné, pretože som človek, ktorý, keď mu nie je niečo príjemné, končí.
Celkovo máš môj obdiv, že robíš niečo tak ťažké a prajem mnoho úspechov :)
Článok sa čítal v celku príjemne aj keď ten predposledný odsek mi prišiel trošku príliš dramatický. Ak to však sú naozaj Tvoje pocity, nie je čo kritizovať a ostáva to len pri mojom pokrúrenom vkuse ^^

2 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 14. září 2014 v 17:21 | Reagovat

[1]: Moje pocity jsou jako na houpačce. Plna odhodlání a radosti z úspěchu jsem potom schopna napsat i něco takového, co možná přijde někomu i krapet přitažené za vlasy.

Otázka příjemnosti je hodně idividuální, o veslařích se někdy i žertem říká, že jsou masochisti. Když se chce člověk posílit, musí si zvyknout na bolest. Musí si zvyknout, že ho ruce pálí puchýři, že ho bolí celé tělo a přesto musí tahat dál. Co se týče psychické příjemnosti, je to hlavně o rovnováze. Někdy to jde, další trénink zase ne. Člověk to nemůže složit hned při prvních komplikacích. Je to otázka preferencí a sebeovládání. A labilní lidi jako já prostě někdy nevydrží a brečí. Důležitý ale je, že pak otřou slzy a pokračujou v úsilí.

Snad jsem ti to trochu víc přiblížila.

3 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 8. ledna 2015 v 18:13 | Reagovat

Tak tedy přímo vrcholová snaha! Očividně jsi ale jiskru nechala tak trochu pohasnout kvůli přátelům, nu což! :D Ano, bude to někdo číst! :D Dej mi na sebe nějaký kontakt :)

4 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 8. ledna 2015 v 18:22 | Reagovat

[3]: Dopadlo to tak, jak to dopadlo... :/ Ani žádný oheň nehoří věčně, když mu dojde něco, co by spaloval. Nadšení pro věc, v mém případě.
Napsala jsem ti mail.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama