Září 2014

Na vlnách poplujme

14. září 2014 v 19:23 | Kiwi |  Poezie
Možná se to zdá jako dlouhá doba, co jsem naposledy napsala něco řečí vázanou. Dá se říct, že moje poetická duše vnímala subjekty okolo, ale nic neprodukovala. Inspirace mě praštila až včera těsně po půlnoci, kdy jsem nemohla usnout, protože moje hlava byla až příliš bdělá. Jasně, po určitém čase stráveném na palubě Kavky se to prostě muselo nějak projevit. Takže inspirace Assassin's Creed IV: Black Flag je docela zřejmá. Já totiž nikdy skutečně louži slané vody neviděla.

Poplujme přátelé, s popěvkem na rtech,
na vlnách slaných, jež nesou nás dál,
Dokud vítr nám fouká a počasí přeje,
není tu, kdo by v cestě nám stál.

Pod zraky sokolů, pod jejich křídly,
dobudem společně vítězství své,
Stůjme teď při sobě v těch krušných časech,
neb čeká nás dobré i zlé.

V honbě za bohatstvím brázdíme oceán,
nechceme víc, než snadný život mít,
zdá se to jasné, ač není to lehké,
neb ne vše je tím, čím zdává se být.

Vlyvi jsou hold sylní

2. září 2014 v 19:00 | Kiwi |  Z terénu
Kroutíte hlavou nad tím příšerným nadpisem. To je dobře. Jenom to dokazuje, že na tom ještě nejste tak špatně a zbyla vám špetka jazykového citu. Níc víc není potřeba, jenom špetka citu a pár gramů fungujícího mozku.

Chci se tady rozčilovat, což u mě není obvyklé. Nechci se prostě ušklíbnout a přehlížet dál ty chyby, které vidím všude na každém kroku. Ještě by si na ně lidi mohli zvyknout, bohužel, na mnohé už si zvykli. Ale vždyť ono to není tak těžké. Co si potom mají lidi myslet o lidech, na pohled chytrých a bystrých, kteří dělají tak příšerné gramatické chyby? Neskutečně to snižuje kvalitu projevu. Mrzí mě to za ty autory chyb samotné. Taky lehce vytáčí, když vidím, jak některé chyby zdomácněly. Internet tomu taky pomáhá, lidé tam tolik neřeší, co píšou. Vím, že nikdo nemá rád, když ho někdo opravuje. Je naštvaný, uraží a vyčítá, vymlouvá se, nebo mává rukou, ať to "tolik neřeším". Jenže když takhle bude mávat rukou a vymlouvat se každý, pošleme naši spisovnou a květnatou češtinu společně pod drn.

Takže na mě buďte naštvaní, že vás chci poučovat. Fajn. Ale já bych se nenamáhala, kdyby nebyl důvod. Je to docela jednoduché, mnohdy stačí porozumět významu slov! Nepotřebujete toho příliš. A pak je tu další věc, to jsou právě ty vzájemné vlivy. Vidíte někde napsanou chybu a přejmete ji. To je právě problém internetu, může na něj psát každý co chce, nikdo to nekontroluje (to si máme myslet, ale to je jiná kapitola- kontrolují každý náš krok). Řekněme, že nikdo nekontroluje gramatiku. A v tom to je. Čtením získáváme slovní zásobu. Taky získáváme jazykové podvědomí. Lidem se správnou mírou citu to bohatě stačí, budou vždycky vědět, jak správně slova napsat, protože si je vybaví. V malé míře si je ale fixujeme všichni, takže pokud jsou napsaná špatně, zapamatujeme si je s chybami. A je jedno, jestli čteme blogové články nebo něco jiného. Z mé zkušenosti ale vyplývá, že nejhůř na tom bývají komentáře. Facebookové komentáře se chybami jenom hemží, ale nejsou samy.

Tak to nečti, když ti to vadí! Ou, ale vám by to přece mělo vadit taky. Čeština je náš jazyk! Je to jazyk, na který bychom měli být hrdí a měli bychom se ho snažit zachovat. V původním znění, ideálně. Jistě, vyvíjí se. Ale nic se nemá přehánět. Angličtina je "cool"! Jasně, já mám ráda angličtinu. Dokonce mám i svoji anglickou část mozku, která přemýšlí anglicky. Možná. Ne, vážně, je super umět spousty jazyků, ale neměly by se míchat. To ale odbíhám od tématu hrubek..

A pozor, gramatickými chybami nemám na mysli překlepy. Ani hovorové výrazy, když jsme u toho. Není potřeba mluvit spisovně, vždyť tak taky nikdo pořád nemluví (až na vyjímky)... Ona ale nespisovná čeština je pořád čeština... taky má svoje zásady a pravidla. Jak jsem řekla, mnohdy stačí i porozumět. Těžko se mi to vysvětluje, když něco beru jako samozřejmost. Vrhnu se radši rovnou na příklady. A ještě něco, chci po vás jenom, abyste se nad tím zamysleli. Třeba si to zapamatujete a pomůže vám to. Nechci, aby se na lidi, kteří opravují ostatní, ukazovalo prstem a nadávalo se jim, že ostatní poučují a lezou všem na nervy a bla bla bla... Chci, aby nemuseli existovat. Aby nebylo koho, více či méně taktně, upozorňovat, že udělal nějaký češtinářský karambol. Zni to tak nesplnitelně?

1. HOLD x HOLT
Tohle je ta nejčastější věc, která koluje po celém českém internetu a kdyby šla výslovnostně odlišit, vsadím se, že by to lidi naopak i říkali. Já vám to ale odtajním! Je to totiž šíleně nebezpečné a nakažlivé, totiž trend psát to obráceně.

Hold je podstatné jméno. Když lidé vzdávali hold bohu, modlili se k němu, přinášeli mu obětiny a tak dále. Vsadím se, že by to nikdo moc v běžném rozhovoru nepoužil. A přesto je to tady holdy úplně přemořeno!

Holt. To je to slovo, které většina ze zmatenců hledala, než sáhla po uctívání a obětinách. Kouzelné slůvko podbarvující význam věty. Zesilující ji a dávající jí správný tón. Náboj a emotivní zabarvení. Není se pak čemu divit, že popletené věty vyznívají naprázdno a k smíchu (nebo k pláči?), když jim chybí. Zásada je, že by lidi měli používat slovní zásobu pouze takovou, kterou umí používat... Je to holt těžký, učit čechy česky...

2. BYSTE x BY JSTE
Teď vám možná povím novinku. Tvar "by jste" vůbec neexistuje! Je to jenom snaha o spisovnost na nesprávném místě. Vždycky a jedině se to píše jako "byste". A to byste si měli zapsat za uši.
Narozdíl od toho, bysme je nespisovně a správně má být bychom. Já vím, matoucí. :)

3. SHODA PŘÍSUDKU S PODMĚTEM
Tahle část mě obzvlášť vytáčí. Tohle se přece učí už na základní škole. V češtině máme tři rody: mužský, ženský a střední. Ženský rod má tvrdé y. Mužský rod měkké i. A pokud se jedná o smíšenou skupinu mužů a žen, i kdyby tam byl třeba muž jediný, použijeme měkké i. V praxi to potom použijeme snadno, stačí se pouze zamyslet, o kom vlastně mluvíme a jaké si zaslouží i. Snadné, ne?

4. PŘÍDAVNÁ JMÉNA
Co dělá opilí člověk? Ano, i něco takového je možné. Nevymyslela jsem si to. Přídavná jména měkká se skloňují podle vzoru jarní a píše se u nich měkké i, překvapivě. Prostě mají stejný tvar ve všech třech rodech. Přídavná jména tvrdá se se shodují se vzorem mladý. Mění se u nich koncovka. Jen si to zkuste vyskloňovat, určitě jste o tom museli už někdy slyšet....

Měkké- Jarní žena, jarní muž, jarní dítě- místo jarní dosaďte libovolné měkké př. jm.
Tvrdé- Mladá žena, mladý muž, mladé dítě- totéž co výše

5. VYJMENOVANÁ SLOVA A SLOVA PŘÍBUZNÁ
Někdy mi dělá problémy správně odhadnout, jestli je to slovo ještě příbuzné, nebo ne. Ale když to nevím, tak to sakra nepíšu, ne? Wikipedie vám určitě poradí. Moje osobní problémy s vyjmenovanými slovy?

Pýchavka. Je pro mě neskutečně těžké si zapamatovat, že ta houba, co vypadá jako bodlinkatý ježek ve skutečnosti nepíchá. Že je to krasavice nabubřelá, která je tak neskutečně pyšná, až z toho má tvrdé y.
Nabít x Nabýt. Vždycky, když váhám, vzpomenu si, co se stane, když zapíchnu do noťasu baterii. Baterii se nabíjí. Stejně tak můžu někomu nabít papuli. Když ale nabudu majetek, musela jsem ho nějak nabýt, získat, tam je právě ono tvrdé y. Hrady se taky dobývají s tvrdým y, ačkoli při tom bylo použito násilí, což je vlastně další výjimkový paradox.

6. MNĚ, MĚ
Pomůcka na tohle je docela jednoduchá, musíte ale umět správně pády. Mě má dvě písmenka a proto se použije ve druhém pádě, spolu s ním i ve čtvrtém, tedy dalším sudém. Bez koho, čeho? Koho, co? Mně má tři písmenka takže ho použijeme v třetím a v šestém pádu. Komu čemu ? O kom, o čem?
Nevadí mně, že mě asi budete nenávidět.

Pokud si vzpomenete na něco dalšího, co by bylo potřeba "zopáknout", sem s tím.

Příběhy dona Quijota- J. John

2. září 2014 v 15:39 | Kiwi |  Knihy
Tak mi bylo připomenuto, že bych se měla pustit do čtení knih ze svého maturitního seznamu. Hned co si ho sestavím, samozřejmě. V souvislosti s tím jsem si vzpomněla taky na své rozbory literárních děl, které jsem vám jaksi zapoměla servírovat. Tenhle kousek určitě dobře znáte, kdo by neznal dona Quijota, který bojuje s větrnými mlýny?


Chytit to za správný konec

1. září 2014 v 19:23 | Kiwi Zelená |  Z terénu
Už je to šest let, co jsem začala veslovat. Víte, ze začátku je to takové oťukávání, když jste mladší žáček, nemůžete si moc vyskakovat, ze všeho jste vyjukaní a zmatení. Všude plno lidí, nových zkušeností. Nejprve si musíte přijít na to, jak to funguje v místním kolektivu, který se pro vás stane alfou omegou. Ukážou vám všechno, jak se pracuje s loďmi, jak se montují, jak jsou těžké, když se vám zařezávají do ramena nebo jak vlastně fungují. Pokud překonáte ostych a strach, brzo si osvojíte základy a můžete začít závodit. Pamatuju si na svoje první závody. Byla jsem maličká, ale přesto nejvyšší. Vyhráli jsme, protože mě posadili do dobré sjeté posádky, jinak jsem absolutně nevěděla, co dělám. S každými dalšími závody jsem sbírala zkušenosti a otrkávala se, ale o nějakém "výkonnostním postupu" nemohla být ani řeč. Vždyť naše tréninky probíhaly tak, že jsme jen namáčeli vesla do vody, občas trochu přitáhli a zatvářili se dramaticky, aby se neřeklo. Jinak jsme si povídali a když už ne, byli jsme myšlenkami na míle vzdáleni. Kvalita byla na bodu nula. Tehdy jsme veslovali, protože jsme mohli všem říkat, že veslujeme (což byl mimochodem znak namakanosti a drsnosti :D) a mohli jsme trávit čas s kamarády a skupinou.

Při přechodu do dorostu jsme změnili trenéra. Já v rámci děvčat dostala trénérku, kterou budu mít asi až do seniorek. Bere to hodně vážně a její tvrdé podmínky nám rychle pomohly si rozpomenout, že veslování je vlastně vrcholový sport a že tady nejsme pro zábavu. Což bylo zjištění, s kterým jsme se musely vyrovnat. Věřte mi, bylo to šokující a mnohé z nás se naší nastávající trenérky obávalo. Režim tréninků se změnil na, řekněme, více profesionální přístup. To, že do vás ale někdo něco hustí ještě neznamená, že si z toho něco vezmete. Je až nebetyčná pravda, že všechno je o hlavě. Musíte chtít, ne jenom na půl nebo jen tak, aby se neřeklo. Musíte to chtít vším. Právě hlava ale v některých okamžicích selhala. V přípravách na dlouhé tratě jsme se topili v zoufalství a v slzách a tím to rozhodně neskončilo. Já nikdy neprolila pro nic tolik slz, jako pro veslování. Je to až zvláštní. Chtěla jsem a myslela si, že chci vším co mám. Zuřila jsem, když se ostatní tvářili, že chtějí jen tak napůl. Zuřila jsem bezmocí, když se nedařilo. Utápěla se v zoufalství, když jsem se pouštěla do předem prohraných bojů a dusila se výčitkami a sebekritikou, když mi nebylo dovoleno se vrcholných bitev účastnit. Chtěla jsem vším, co jsem měla, ale nestačilo to. Bylo potřeba ještě něco víc.

Jiskra. Jiskra, která zažehne plamen síly. Člověk si někdy potřebuje znova přeskládat svoje priority. Upustit od beznadějných snažení a začít znova od začátku. Nechat zklamání a zrádce za sebou (ano, čtete správně, zrádce!) a jít dál. Kdybych měla znova psát o tom, jak jsem byla plna nadějí a měla vše, co jsem kdy chtěla, zbytečně by se mi to vracelo. Zbytečně by se mi vracela bolest, která přišla, když naši posádku opustila ONA. Bolest nad ztrátou milované osoby, která na vás zřejmě hodně rychle zapomněla, bolest nad ztrátou nadějí, které jsme si pro sebe ustrojili do příštích let. Co naplat, s rozhodnutími druhých nic nezmůžeme, ani když se nás týkají víc než bychom si přáli.

To, že jde dál, má své výhody i nevýhody. Vždycky ale musíte zaujmout stanovisko. A já, s živou vzpomínkou na tu naději, nechtěla zahazovat tu vidinu, tu sladkou chuť vítězství a síly na jazyku. Ten pocit, když se vás soupeři bojí. Ten pocit, že s každým zátahem jste blíž svému cíli. Možná právě ta sezóna, která mi dala zakusit tomu všemu, byla něčím, co mě nutilo jít dál. Narozdíl od některých jiných jsem znala ten pocit. Zakořenil se mi hluboko v hlavě. Je stále se mnou a ač se to může zdát zvláštní, dokážu si ho vyvolat jako zdroj síly když ji potřebuji. Když voda ztěžkne v olovo a svaly tuhnou, vzpomenu si na pocit síly a svištící vodní hladinu, která ubíhá kolem mě. Vzpomenu si na to, že když zatáhnu vším, co mám, budu zase blíž cíli. Ten pocit nahradí tisíce slov. A pak to najednou jde, olovo se roztéká a tělem proudí nová síla. A přitom se od pohledu nic nestalo, to jenom moje hlava.

Je to pravda, co tě nezabije, to tě posílí. A člověk musí síllit, pokud chce jít dál, takže nějaké ztráty k tomu patří. Chtěla jsem tímhle říct, že každý z nás musí "dozrát". Nemá moc smysl, když vám budu vykládat, co máte dělat, protože si na to musíte přijít sami. Musíte najít něco, co vám dodá sílu, něco co vám pomůže. Teď už vím, že pokud chci věci dělat pořádně, musím je dělat vším, jinak to nemá smysl. Nejenom tělem, ale i hlavou, tedy duší. Vkládám do svých činností emoce, což jim dává určitou cenu. S plným nasazením se můžu víc zlepšit. Nemá žádný význam jenom bloumat životem, protože to nám nic nepřinese. Všechno má svůj čas, ale to, jestli jsme připraveni, ovlivníme jenom my sami. Stačí prostě poznat, kdy je čas useknout staré snahy a zčerstva se do toho opřít. Ten okamžik poznáte. Musíte se sami rozhodnout, jestli do toho jdete nebo ne. Není nic mezi tím. Všechno je to jenom o hlavě.