Archivář

14. června 2014 v 10:00 | Kiwi Zelená |  Próza
Takže, jedná se jakýsi povídkový úsek předělaný napodruhé, pravděpodobně bude pokračovat dalšími situacemi. Hlavně si trénuji vykreslování situací, všechno, co by vám nedávalo smysl nebo vám přišlo divné apod., mi prosím hlaste, ať mám alespoň malou zpětnou vazbu. Protože jsem v této oblasti zatím zelenáč, prosím o shovívavost. :)
O čem to je: Co by se stalo, kdyby se chtěl někdo vloupat do mezinárodního archivu? Byl by odhalen, zvláště když téměř nikomu nepřipadá podezřelý?


Archivář

Před budovou mezinárodního archivu postávala žena. Mladá, vysoká a štíhlá, přesně ten typ, který dostane všechny muže no kolen. Přesto však vypadala nesvá a nervózní, pramínky rudých vlasů si neustále zastrkovala za ucho, zelenýma očima těkala po ulici a velmi nápadně si už poněkolikáté v zrcadlové výkladní skříni uhlazovala uniformu. Nemohla být obyčejnou úřednicí, na to vypadala příliš důležitě, měla v sobě cosi extravagantního, co společně s někým, kdo ničím nebyl, nešlo dohromady. Byla tak zaneprázdněná svými přípravami, že ani nepostřehla mladíka na druhé straně skla, který si ji se zamyšlením prohlížel.

Byl první den v nové práci coby člen bezpečnosti archivu a měl v živé paměti všechno, co do něj tloukli horem spodem. Zkoumal okolí a hledal sebemenší známky podezřelosti. A tato žena prostě byla podezřelá, nemohl se ubránit svým pocitům. Sledoval ji už hodnou dobu, co tady před vchodem postávala a očividně někoho vyčkávala, doufal, že se třeba nějak usvědčí a pomůže mu v kariérním postupu. Vždycky si přál bojovat proti zločincům, ale jeho nová práce mu zatím přinesla jenom samé zklamání. Měl stát u kartotéky a hlídat, jestli si někdo náhodou nenese zbraně nebo munici. A podobně. Jestli netropí výtržnosti. Přišlo mu to docela slabé, čekal mnohem víc. Ještě k tomu měl od mala vyvinuté smysly a nesnášel pokrytce. Jeden z nich byl teď ale jeho šéfem a staral se přesně o to, aby se dělalo to co je zbytečné a to co je potřeba se nedělalo. Jedinou cestu k úspěchu viděl mladík v rychlém kariérním vzrůstu, který mu mohly zajistit jeho instinkty. Alespoň v to tak doufal. Nemohl si ale dovolit práci ztratit. Byl by to jeho konec.

"To si to teda představujete svérázně, Leilani!" zahřměl mu u ucha hlas nadřízeného, mohutného chlapiska s knírem. Byl lehce při těle a neuměl mluvit potichu. Vždycky strašně zrudl, když se rozčílil, nebo když se smál. To ho pak bylo slyšet až do půlky celé výškové budovy. Taky mu na hrudi tak pnuly koflíčky u uniformy, že se až mladík někdy bál, že mu vystřelí oko. "Myslel jsem si, že jste jeden z těch, co to berou vážně. Víte, kde máte být?! Jistě, tady ne. Tady jste totiž k ničemu! Jenom byste tady koukal po ženskejch..." hrubě se uchechtl na konci své objevné řeči. "Běžte zpátky, šup!" pobídl ho nekompromisně, aniž by mu dal šanci nějak odpovědět.


Leilani se vrátil zpátky do místností s kartotékou, ale ještě než odešel, ohlédl se naposled do výkladní skříně po podezřelé. Byla prázdná. Zatímco tedy opřen o zeď "hlídal vchod" do budovy a vstup ke kartotéce, přemýšlel nad nespravedlností a nad tím, co ho to vůbec napadlo, dát se na takovou práci. Měl se dát na informatiku. Ta mu šla a aspoň se cítil víc užitečný.
Lístky znuděných a zaprášených rostlin u vchodových dveří se zatřepetaly pod poryvem čerstvého vzduchu, který doprovázel nově příchozího. Zvenku dovnitř nahlédl chlad a nahradil teplem se tetelící vydýchaný vzduch. Všechno tohle přispělo k tomu, že se na nového návštěvníka ve chvilce upřely všechny oči v místnosti. Nebo spíš návštěvnici.
Byla si toho vědoma. Rozhodným krokem vstoupila tak, jako by tam chodívala denně, a přitom ji nikdy nikdo neviděl. Až na jednoho očividně otráveného člena ochranky. Ten nejprve vzhlédl jen zběžně, ale vzápětí vykulil oči a podíval se znovu. Přimhouřil svůj šedý pohled na elegantní ženu v černém, která plavně a s úsměvem vešla do prostor sekretariátu a opřela se přijímací stolek.

Snažila se působit nenuceně, ale plně se soustředila na svůj úkol. Působ mile a nedej jim šanci pochybovat o tvých dobrých úmyslech, říkala si v duchu. Usmála se na chlapíka za pultem, podala mu své dokumenty a čekala, až si ji zaznamená. Což o to, nemohla mu mít za zlé, že nic netušil, vždyť taky stály majlant. Jak jsou dnešní bezpečnostňáci hloupí, usmívala se pro sebe. Pokud to tak půjde dál, bude to hračka. Pozvolna si ale začala uvědomovat, že na ni někdo kouká. Že ji propaluje zkoumavý pohledem. Vzhlédla a střetla se pohledem s ocelově šedýma očima zdánlivě nevýrazného mladíka, opřeného o stěnu. Ty oči byly vědoucí, což její rovnováhu neskutečně nabouralo. Uvažovala na plné obrátky, nakonec se zvedla a měkkými kroky k němu přišla blíž.
"Omluvte mě, pane, ale my se odněkud známe?" zeptala se mile, nicméně nevyřčená otázky v pozadí byla ostrá a vtíravá jako jehla.
Ten pohled, sušené čajové lístky, pomyslel si Leilani. "Mám pocit, že jsem vás dnes již někde zahlédl, ale nechtěl jsem vás obtěžovat. Jistě naléhavé záležitosti,-" ukázal hlavou k archivu.
"Pár minut strávených příjemným rozhovorem snad nic strašného nezpůsobí," přerušila ho vlídně. Nebyl si jistý, jestli je to taková maska. Pokud ano, byla ta žena velmi dobrá herečka. Jeho pocity ho ale varovaly, že pod tou překrásnou tváří se jistě schovává něco nedobrého.
"To jistě ne," usmál se, ale nejradši by si nafackoval, za to, co se chystal říct. "Rád si příjemně popovídám, v práci je každé zpestření vítané." Zatvářil se zamyšleně. "Povězte mi, kam pak jste ji schovala?" Potěšilo ho zjevné překvapení v její tváři, které zamaskovala rozpaky až příliš pozdě.
"Jakže, prosím?" zeptala se zmateně, ale nejraději by ho praštila za to, že ji nachytal. On to vážně ví! Měla by mu na místě ustřelit hlavu. Pomyslela na svou pistoli, na kterou se zjevně ptal, kterou měla diskrétně ukrytou za pasem pod sáčkem, krytou skládanou sukní uniformy. "Nechápu, co máte na mysli..." řekla znovu, ale dodala k tomu tvrdý čajový pohled. Ale chápeš, viděla v jeho očích.
"Nebudu vás zdržovat, mám dojem, že vaše identifikace je hotova, paní."

Ohlédla se, skutečně tomu tak bylo. Usmála se, ale dalo jí to víc práce než obvykle. Ten kluk není úplný zelenáč, došlo jí. Rozloučila se s ním kývnutím hlavy, vzala si své dokumenty a vydala se k archivům, aby za sebou ještě zaslechla jeho tichou poznámku. "Tak třeba brzy nashledanou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama