Červen 2014

Holky nejsou méněcenné hráčky

27. června 2014 v 13:30 | Kiwi Zelená |  Hry
Již dávno není pravidlem, že počítačové hry jsou zábavou jenom pro kluky. Tak, jako se stírají hranice všude jinde, i tady došlo k přirozenému promísení obou skupin, ačkoli to mezi nimi někdy trochu skřípe. Určitě by bylo zajímavé zjistit, jaká část ze všech hráčů jsou vlastně děvčata, jaké hry preferují, a jak se začlenila do komunity. K tomu bohužel nemám prostředky, ale i přesto mě napadlo zkusit se zeptat všech, kteří na tento článek narazí. Nejprve si ale pojďme trochu povídat. :-)

Assassin's Creed- pevnost asasínů, Masyaf


Sbohem, školní roku!

26. června 2014 v 13:14 | Kiwi Z. |  Kresby a jiná dílka
Léto a prázdniny se nám blíží a s tím se taky nezadržitelně řítí konec školního roku. Nemůžu se dočkat, až mu dám košem. Až udělám škole pápá a vykročím do léta, bez žádných omezení. Nesehnala jsem žádnou brigádu, i když se nedá říct, že bych vynaložila větší než podprůměrné úsilí. Nemůžu teda počítat s pěnězi extra, ale co se dá dělat. :) Nejsem úplně na nule a navíc se blíží moje narozeniny, na které jsem vždycky bohatě obdarována. Jo, jsem rak červencový, zvyklý mít na dortě čerstvé jahody s želatinou a sluníčko nad hlavou, když sfoukávám svíčky. Pak je život mnohem krásnější, věřte mi. :-) Takže mi bude 17. Zajímavé číslo, blízko přelomové osmnáctky, blízko dospělosti, a přitom ve skutečnosti tak daleko....

Přečetla jsem si po sobě předchozí odstavec a musela jsem se trochu ušklíbnout.. Píšu tam o sobě. To jsem vážně tak egoistická? Normálně mi nechybí empatie a ráda všem vyhovím a poslouchám je, a tady jako budu mlít celý odstavec jenom o sobě? Končím, o mě už ani věta. Budeme mluvit třeba o počasí.

Samozřejmě, že ne. Tenhle článek je rozlučkový, loučím se s mojí "milovanou" školou na celé dva měsíce! (Ještě jeden den tam budu trčet, a pak tradá! :-D Dřív než zdrhnu, musím ještě shrábnout vysvědčení; sedm dvojek, mimochodem :) ) Vymyslela jsem to tak, že jsem posbírala všechny mini-kresbičky ze sešitů za celé tohle pololetí a seskládala je dohromady. Takže moje osobní pápá ve formě črtů ze školní lavice. :-)

Archivář

14. června 2014 v 10:00 | Kiwi Zelená |  Próza
Takže, jedná se jakýsi povídkový úsek předělaný napodruhé, pravděpodobně bude pokračovat dalšími situacemi. Hlavně si trénuji vykreslování situací, všechno, co by vám nedávalo smysl nebo vám přišlo divné apod., mi prosím hlaste, ať mám alespoň malou zpětnou vazbu. Protože jsem v této oblasti zatím zelenáč, prosím o shovívavost. :)
O čem to je: Co by se stalo, kdyby se chtěl někdo vloupat do mezinárodního archivu? Byl by odhalen, zvláště když téměř nikomu nepřipadá podezřelý?

Probdělé studium

13. června 2014 v 4:57 | Kiwi Zelená |  Koš
To jsem si vážně myslela, že to bude horší. Teprve, až Slunce opravdu vyjde a zvedne mě ze židle, zjistím, jak moc velké jsou ztráty. To jsem celá já. Mám za sebou další zcela probdělou noc. Ani jsem oka nezamhouřila. Svítá už tak hodinu a ptáčci zpívají jako o život. Všechno spí, jenom já ne, snad už nemá ani cenu chodit spát, když budu za chvíli zas vstávat.

Představa, že mám všechny ty testy, na které jsem se učila, absolvovat, je vzkustku osvobozující. Pocit, že to mám v kapse, je nejlepší na celé té pitomé záležitosti s šrotováním se nazpamět. Na referát bych se taky asi vrhla hned v první frontě, kdy ž už ho mám tak pracně vykoupený spánkem, že? Ještě nějaké ranní domácí úkoly a kafe s koblihou.

Vážně to nemám ráda. Mám sklony k točení hlavy a padání, k bolesti zad a k mračení se. Všechno z toho jde cíleně léčit spánkem. Ten pocit, když přijdu na trénink a jsem absolutně bez šťávy... Dnešek byl docela dobrý den... teda vlastně včerejšek.... Když člověk nespí, něco mu chybí. Nejenom energie v důsledku nepřetržitého fungování. Taky mu chybí nějaký milník, kde den končí a kde druhý začíná. Chybí mu ta chvilka, během které nemusí vůbec nic, jenom dýchat. Je to prostě celé špatně. Takže celkově moje asi čtvrtá probdělá noc? Noc, po které jsem se ráno nešla vyspat, ale jela dál podle neviditelného programu... Snad ani podle písmenek na obrazovce nejde poznat, že mám mysl zamlženou a zpomalenou, to nepoznáte, že jsem v posledním tažení... Musím vás ubezpečit, že nejsem, ale mám toho jenom plný zuby... :)

Nechtěla jsem psát další článek do koše. Nechtěla. Ale on přišel sám. Přišlo moudro, které chci světu sdělit... :D Člověk není noční tvor. To, že vymyslel světlo a přesunul těžítko svého dne pod umělé osvětlení, na tom nic nemění. Člověk by se měl řídit podle biologických hodin, spát, když je tma, skákat, když je světlo.. Je to pro něj přece mnohem lepší a přirozenější. Další věc, kterou bych měla vtlouct do hlavy hlavně sobě je ta, že spánek léčí a je potřebný. Bez něj se nám velmi težko regeneruje, bez něj to prostě nejde. Takže spát při každé volné příležitosti.. :D

Jasně, že když se potřebuju učit, a opravdu nutně, není jiné cesty. Taky jsem dnes nemusela chodit na trénink, abych to stihla, ale já jsem prostě šla. Taky jsem se nemusela tak dlouho sprchovat a večeřet, tak dlouho rozjímat nad tím čím začnu.. atd. atd. atd... :) Prostě si za to můžu sama vždycky.

První auto odjelo ze sídliště. Bílé a hlasité. Není samo, najednou už neslyším jen ptáčky, ale i dopravu v dálce. K malým cvrlikáčkům se taky přidali holubi, specifické "vrků!" poznám bez váhání. Pokud to teda ovšem nebyly hrdličky... ? :D Na východě jsou červánky. Mám okno na západ, takže mám jen omezený výhled na růžovějící se oblouhu. Co kdybych si dala něco k snědku a šla se probrat ven na vzduch? :)


*EDIT: Východ slunce. Z druhé strany bytu, vážení. :-)


Ve stavu hibernace...

11. června 2014 v 21:39 | Kiwi Zelená |  Koš
Není den jako den. Skoro bych řekla, že jsou všechny stejné, ale nejsou. Každý mě posouvá dál, do pekla. No, není to zrovna pohádkové. S úsměvem na rtech jsem se třeba dnes potýkala v součtu maximálně půl hodiny. Půl hodiny z celkových čtrnácti, co jsem vzhůru. To není moc... Ale stačí to, aby se den stal snesitelnějším.Uvědomuji si, jak na tom jsem. Docela bídně. Snažím se dohnat známky, abych nedopadla tak špatně, jak si zasoužím. Protože pokud bych teď vykouzlila známky lepší, než mají být, bylo by to asi zázrakem. Ale poslední dva týdny rozhodují o všem. Alespoň udržet a nepokazit. Proto musím přestat chytat lelky a vrhnout se na to po hlavě. Věčně mě nebude provázet nepochopitelné a neodůvodnitelné štěstí jako doteď... :)

A tak zase vedu řeči, protože nechci nechat svůj blog a svou jazykovou stránku ladem. Co mě zajímají nějaké doplňovačky? Ty zvládne každý. V běžné mluvě zase používám patvary a zkráceniny, takže je docela deformovaná. Ale psaný projev, to je přece něco jiného! :) Ten udává jazykovou úroveň.

Určitě jste si všimli, že jsem změnila design. Ano! Co na něj říkáte? Líbí se vám? Já doufám, že ano, protože z něj mám radost. Nebyl tak pracný, důležité bylo uvědomit si princip, jakým ho chci sestavit. Je to historicky první kousek, který má menu nahoře. Musela jsem nacpat všechny okecávací rubriky do nadrubriky články, protože by se nahoru prostě nevešly. V této podobě mi to přijde docela přehledné a dokonce uklizenější. Trochu minimalistické oproti mým předchozím katastrofám. Trochu víc v "Kiwi" stylu. Samozřejmě podepsáno Malováním. :) Pokud někde vidíte nějakou vadu, na kterou by jste mě chtěli upozornit, neváhejte prosím. Má to jistě spousty šrámů, které teď nevidím. Chystám se ještě zkusit variantu se spodním boxem s ikonkami, pokud by to teda moc nekazilo dojem. A barevné ladění je snad přívětivé pro oči i pro duši.. :D

Co se týče plánů do budoucna, mám. Nic ale neslibuju. O víkendu mám DALŠÍ (!!!) závody, takže to asi budu s jazykem na vestě. Počasí mému elánu taky moc nepřidává. A tělo začíná naříkat a protestovat. Dneska jsem se ho snažila uklidnit masáží, ale naštvalo se a bolí teď ještě víc. To utrpení při masáži bylo strašné! Asi si na to nikdy nezvyknu. Jak to jen, proboha, může být někomu příjemné? Nicméně, neskutečně se těším na prázdniny, až vyrazím k babičce. Nebyla jsem tam tak dlouho. Ani na její narozeniny. Vždycky nějaké závody... A teď po těch incidentech mi dělá velké problémy zachovat si své nadšení. Buď to začneš dělat jinak, nebo s tím musíš přestat. To nedokážu. Nedokážu toho nechat ani v tom nedokážu setrvat. Takže balancuju ve stavu půl na půl, sem tam, pravá levá. Ne a ne se rozhoupat.

Teď si s úšklebkem uvědomuju, že výše uvedené odstavce nedávají tak úplně smysl. :D Je to asi čím dál horší.

Takže napíšu babičce. Chtěla bych taky znova projít šesti stránkový podivný slohový útvar, který se mi podařilo zmateně napsat. Taky jsem vymyslela báseň, docela hezká a hlavně citová. Jenže jsem právě jela na kole, takže po příjezdu domů jsem mohla jen kousat ret a přemýšlet, jak že to vlastně bylo. Nevím, prostě nevím. Je po ní. Mám taky nějaké obrázky na zvěřejnění, ale testuji na nich nějaké "triky" s malováním, takže si ještě počkají. Celkově tak trochu vlaju mezi miliardou věcí a nevím, kam se dřív pohnout. Ve výsledku se asi nepohnu nikam.

Ve stavu hibernace. Jen ta tělesná teplota ne a ne dolů.