Kiwi v citové bouři

18. května 2014 v 22:31 | Kiwi |  Koš
Koho to zajímá? Neměla bych tolik článků házet do koše. Je to nebezpečně návykové. Ale koho sakra zajímá, že jsem přibrala? Copak můžu něco udělat se svojí láskou k jídlu? Nebo k ostatním?


Mělo by mě to zajímat. Pokud jsem dostatečně chytrá, měla bych se snažit být více přitažlivá. Abych ho mohla lépe zaujmout. Protože mluvit je jedna věc, v tom se zlepšuju, i když v jeho přítomnosti nijak extra, ale vyzařovat je věc druhá. Ne, mluvení mi nejde. Je až pozoruhodné, že jsem introvert, který se necítí jako řečník, ale menší kolektiv dokážu bez problémů bavit. Dokážu pobavit všechny okolo svými hláškami, které jsou originální už jenom proto, že přišly samy a nebyly násilně vymýšleny. Prakticky by se dalo říct, že mě mají lidi rádi. Jenže jenom někteří, a snažit se můžu jak chci.

Nejradši bych za nima přišla a zeptala se na rovinu, ať vím na čem jsem. Proč mě nemáš ráda? Můžeš mi to vysvětlit? Ale bojím se odpovědi. Nejsi můj typ je ještě ta lepší varianta. Hm. Já se nechci vnucovat. Nechci být super populární. Ale chci, aby ze mě lidi měli kladné pocity. To je důležité, protože dobré známosti můžou znamenat přínos. V čemkoli. Nemusí si mě zapamatovat, jen mě nesmí nesnášet. V tom případě nechápu to holku, co se na mě tak šklebí. Já jsem jí nikdy nic neudělala! Smála jsem se jí někdy v minulé sezóně? No, asi jsem jí párkrát porazila, ale to přece sakra není důvod. To není neutrální pohled, na jaké jsem zvyklá. Je to... nenávist? Ne, slabší odvar, spíš nelibost. A vadí jí, že její kamarádku normálně zdravím? He, no, něco jsme spolu zažily, takže čekám, že si mě bude pamatovat. Párkrát jsem jí prokázala laskavost (a rozbila si sama držku svou přehnanou empatií) a poskytla rameno k pláči. Bývalá nejlepší kamarádka mý bývalý nejlepší kamarádky. Mý druhý nejlepší kamarádky v životě. Byly celkem dvě, bě jsem ztratila, protože mě opustily. Byly to vážně dobrý časy.

S nejlepšíma kamarádkama je kříž. Myslíte si, že větší štěstí ani neexistuje. A pak bum, rána za ránou. Nejvíce slz jsem v životě uronila kvůli bratrovi, kvůli veslování a kvůli svý druhý nejlepší kamarádce. Doteď jsem se ještě úplně nevzpamatovala. Myslela jsem si, že to přešlo, ale když jsem se před dvěma dny přiliš zatoulala v myšlenkách, zase jsem do toho spadla. :( Vyčítám jí to. Zahodila celou svou sportovní kariéru, naši slibně jezdící posádku, všechny kamarády a kamarádky všetně mě, všechno kvůli tomu, aby měla dostatek času na svého kluka. Tomu klukovi to nevyčítám, ale jí jo. Nejsem si jistá, do jaké míry to ještě byla ona a do jaké láska, ale vím jistě že PŘEDTÍM bych to do ní nikdy neřekla. Zahodila to všechno a mě zůstaly jenom vzpomínky, na který se snažím nemyslet. Jelikož mám ale jejich připomínky všude okolo, nejsem v tom zrovna úspěšná. :/

Beznadějná sitace. Mám pocit, jako bych se teď nacházela v nějaké přetlakové komoře. Stojím před železnýma dveřma a čekám, až se otevřou, čekám na nějakou novou etapu, úplně novou, abyhc mohla zahodit starou odumřelou kůži a nechat si narůst novou. Jo, mám pocit, že celou tuto sezónu na něco čekám. Asi naivně koukám na dveře kterýma jsem přišla, a čekám, že se otevřou a pustí mě zpátky. Jenže potom se nikdy neotevřou ty správný. Budu celou dobu nešťastně čekat na změnu, která nepřijde, protože ji čekám ze špatné strany...

Jasně že si při tom čekání hledám rozptýlení. Ale není to ono. Chce to novou etapu. Mé nové já. :) Můj objekt zájmu momentálně není v dosahu. Nevím, jak mám k tomu novému pocitu přistupovat. Je to... jenom zájem. Zvýšená pozornost, jako tenkrát s tím černovlasým. To ale bylo jiné, byl starší a neznala jsem ho. Ale byl to ten samý zájem. Teď je to o trochu snažší, ale tím se taky všechno komplikuje. Nemůžete jednoduše říct, že najednou jo a předtím ne. Tak to asi nefunguje. A já vidím, že neví co ode mě má čekat. Drží si odstup, což je dobře. Budu ho z povzálí oťukávat, jak si zvykne na mou existenci opět v akci. To je ta holka co nemluví. Ale ona mluví, jenom má radši uzavřenější kolektiv. Kdybys ji znal líp, nikdy bys o ní neřekl, že nemluví, řekla s úsměvem od ucha k uchu. Můj následující cíl byl předsvědčit ho, že umí mluvit. Tak jsem na něj prostě mluvila. S pár pivy v sobě a nějakými koktejly to šlo mnohem líp... A taky si řekl o facku, tak jsem mu jí dala. Cokoli jen proto dostat mě do postele. Ou, to zní blbě... :-D Jenom mě chtěli zpacifikovat, protože mi záviděli dobrou náladu.... :D Taky jsem bulela své tehdy kamarádce na rameni, jak špatně to s námi dopadlo...naše kamarádství bylo pohřbeno, ona ho pohřbila... řekla mi, že je jí to strašně líto, ale že by to udělala znova.. Myslím, že nelhala, protože své dílo zkázy dokončila. Doprčic, nechtěla jsem na to myslet....:/

Všechno tohle vzpomínání mě jenom drží na místě. Je čas se pohnout kupředu. Musím si stanovit nový cíl. Nové prostředky. Nové pomůcky. Musím se prostě jenom otočit nosem ke správným dveřím!

Pzn. Pokud by došlo k prozrazení blogu, smazat tenhle článek jako první.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama