Duben 2014

Hudba, která mě provází

22. dubna 2014 v 12:33 | Kiwi |  Hudba
Jako malá jsem byla úplně jiná. Nejenom fyzicky, což je snad jasné, ale i duševně. Každý z nás se vyvíjí a stejně tak se vyvíjí i jeho názory na svět okolo nás (to proto přibylo v záhlaví ono podivné varování, není to tak, že bych si snad nestála za tím, co řeknu/napíšu), jeho chutě, jeho hudební vkus.... Tady tenhle vývoj nekončí pubertou, je celoživotní. Důkazy hledejte všude kolem sebe. Nejenom, že jsem za tu dobu poupravila spoustu svých názorů, včetně odhodlání stát se lékařkou, ale o tom jindy, ale taky jsem si prošla velkým hudebním vývojem.. no, pokusím se to zdokumentovat, jen tak pro pořádek. :)

Naši byli velkými posluchači skupiny Mňága a Žďorp, když se nad tím zamyslím, tak jim to zůstalo, jen v menší míře. Hrálo to u nás často, pouštěli jsme si to v autě, a mě se to tehdy líbilo. Uměla jsem nazpamět texty, a to i když jsem některým tak úplně nerozuměla... byla jsem prostě malá. Ta doba je naštěstí už dávno pryč, ale i tak, když něco od této skupiny hraje v rádiu, hned se mi to vybavuje... :D

Teď si nejsem tak úplně jistá, jak jsem se dostala k Miro Žbirkovi, nicméně i toho jsem poslouchala. A zpívala hodně nahlas. Asi za to mohli rodiče, určitě taťkova sbírka cédéček. Anetu Langerovou jsem milovala kvůli jejímu prvnímu albu, které vyšlo po SuperStar, to druhé mě zas tak nenadchlo, ale i dnes si ho někdy poslechnu. SuperStar s Anetou bylo mimochodem poslední SuperStar, které jsem viděla.

Společně s bráchou jsme taky strašně rádi poslouchali, když nám taťka pouštěl nějaké gramodesky. Taky jsem je ráda pozorovala, jak se točí. Bylo jich habaděj, ale vzpomenu si třeba na Pražský výběr nebo Progress 2. Třeba jejich Mozek jsme slyšeli tolikrát... Taťka měl (a myslím, že i stále má) taky hromadu kazet, které jsme pouštěli na starém přehrávači. Jako malí si dokonce založili s bráchou skupinu, ale moc se z ní nedochovalo, jen texty a pár poničených nahrávek. Doteď si na pohledech píšou do oslovení "člen skupiny TP" (Terrible Players) s bleskem a dokreslují zmutované zajíčky. Pokud by vás někdy napadlo, proč mám tak divnou mailovou adresu (kika.tp), pak je to kvůli tomu, že taťka tam měl tp a já ho chtěla taky. :-D A už mi to zůstalo.

Díky bratrancovi jsem se zase dostala Nightwish, což byl asi největší mezník v mém dosavadním vývoji. Strašně na mě působili, milovala jsem je bezmezně velmi dlouhou dobu a ještě stále na ně nedám dopustit. Když je opustila Tarja, pochopitelně ji moje pozornost následovala, spíše se rozdvojila. Anete Olzon se zdála po Tarje jak přjemná, nicméně nevýrazná polévka a muselo se na ni nějaký čas zvykat. Lehce pozapomenout a zbavit se pocitu, že tam něco chybí, a pak se to dalo užít i s ní. Co se týče Jansen Floor, nynější zpěvačky, nemám námitek. :-)

Možná se budete divit, když řeknu, že v tehdejší době už jsem poslouchala Rammstein. Neumím ani pípnout německy, ale samozřejmě jsem si překládala texty a vím, že to není zrovna skupina vhodná pro děti. Poslechnu si je ale ráda doteď. Pokud si říkáte, co mě sakra může zaujmout na skupině, které nerozumím ani slovo, cítím povinnost vám to vysvětlit. V každém případě hudba. Podle tónu zpěváka taky mnohdy poznám náboj písně, aniž bych jí rozuměla. Hudba mě strhne i ukolébá a nemusí mít žádná slova... prostě sama o sobě.

Docela v rozporu s tím, se mi jednu dobu líbila i Enya, její klidná a libozvučná hudba. Poslechnu si ji klidně i teď, má na mě takový silně uklidňující efekt.

Také byly časy, kdy jsem neustále poslouchala Tomáše Kluse. Není se čemu divit, zpíval hezky a mělo to hlavu a patu. Neskutečný talent zhudebnit úplně všechno, včetně návodu na používání sprchy (viz Racek- Teplota vody). Právě z tohoto období jsem si odnesla v hlavě kompletní databázi jeho textů, takže vždycky když ho někde hrají, přidám se.

Taky jsem se zatoulala do vod fanklubu Evanascence. Bylo to myslím přes písničku Bring me to life. Nyní jsou také na seznamu skupin, které si poslechnu, když mám náladu, ale nijak extra na nich nejsem závislá... :D

Pak jsem taky měla období, kdy jsem prostě zbožňovala písničky z rádií způsobem, ze kterého jsem snad už vyrostla. Jasně, mají rytmus (některé), ale tím to vě většině případů končí. Slova o ničem, zpěv o ničem, prostě na "trsání" a házení hlavou. Nemají žádný jiný účel. Ne všechny, aby si někdo zase nemyslel, že tady pomlouvám i ty hezké. Třeba se mi moc líbí Adele, její hlas je vážně báječný. Nutno zmínit důležitý fakt, a to, že jsem se přes rádio dostala k Linkin Park. Začala jsem s profláknutými písničkami a opět, tak jako u všech nově objevovaných kapel, jsem se prokousávala k starším a méněznámějším a dokonale jsem jim přišla na chuť. Je to velmi nedávno, co jsem neposlouchala nic jiného, řekněte si, že je to maniačství nebo tak nějak, ale já to tak mám. Začnu nějaký albem a jedu dál. Poslouchám jedině můj nový objev. Po nějaké době se nadšení uvolní a dostanou prostor opět i jiní interpreti. Seznámení se skupinou prostě u mě prostě probíhá docela nešetrným způsobem... :-D Hlavně Hybrid Theory pro mě byla doslova závislostí. Jako všichni, kteří se o Linkiny taky zajímají, plna nedočkání čekám na The Hunting party, jejich nové album...

Další kapitolou je (znovu)objevení Red Hot Chilli Peppers. Ani nevím, kdy prvně vzbudili mou zvědavost tak, že jsem se rozhodla se seznámit. Následovalo překvapení, protože spoustu písniček už jsem znala, aniž by věděla že jsou od nich. Můžou za to samozřejmě rádia. Takže se přidali na můj seznam závislostí velmi rychle. Oni jsou prostě něco tak báječného! :-)

Nejsem si jistá, jestli jsem vyjmenovala všechno, co jsem chtěla, rozhodně se ale nejedná o výčet veškeré hudby, kterou jsem kdy slyšela, prostě jenom tak nějak o vůdčí interprety určitého období v mém životě. Máme nějaké společné? :-D

Nové zabarvení a jiné věci

18. dubna 2014 v 0:16 | Kiwi |  Nástěnka
Trochu jsem si zase hrála s barevnou paletou blogu, ubrala jsem tomu na agresivitě a přidala trochu oceánské barvy. Využila jsem prostě jeden z předchozích návrhů na ikonku. Nemůžu vůbec říct, že by to byl snad nějaký povedený kousek, ale prostě je to součást vývoje. Já vím, že přišlo jaro a zelená se k němu hodí. A zelená se hodí k Zelené (to jako ke mně, pro nechápavé :-)). Ale jsem teď docela unavená z tréninků a v modré nacházím opět jisté zalíbení. Jelikož mám ráda drobné změny (doma třeba strašně ráda posouvám nábytek a střídám kytky na parapetě), nejedná se určitě o poslední vzhled, který testuju.

Ohledně mého přijetí do AK jsem se nikde myslím nevyjádřila, ale kdo četl mé předochozí články, jistě si dovede představit, jak vykolejená a veselá jsem z toho byla. A taky mi poněkud stoupla náštěvnost, což je docela divný pocit... :-) Pokusím se samozřejmě nějak reagovat na odezvu, která mi byla poskytnuta ke zlepšení... a všechno jsem si pěkně probrala, milí. Co se týče mého stylu psaní, s tím nic neudělám, to by bylo pro mě asi nanejvýš nepřirozené.. Jo, je pravda, že si libuju v dlouhých větách a souvětích, takže to pro někoho možná může být hůř stravitelné, ale já mám prostě češtinu ráda. Někdy se v tom možná zamotám i já, nutno uznat, že třeba v angličtině mi to dělá zbytečné problémy, ale většinou to snad dává smysl. A hlavně mi to přijde více plynulé, nesekající se.

Pak přichází právě ono zmínění mého designu. Ono se tomu tak podle mě ani moc říkat nedá, je to hraní s malováním, s barvami a s nastavením blogu. Já vím, není to žádná sláva. Jenže dalším bodem je, že já nejsem žádný šikula... jak jistě všichni pochopili, lepší vzhled by byl za hranicemi mých vlastních možností. Jenže co teď? Poprosit někoho, aby mi nějaký udělal? Hm. Problém je v tom, že to nikdy nebude můj vzhled. Nikdy nebude do puntíku takový, jaký bych chtěla. Někdy mám chuť trochu experimentovat, a tak vymýšlím, co by se jak dalo... Nakreslila bych něco rukou, už dávno jsem se snažila, ale formáty fotek jsem neuměla správně nastavit tak, aby to tvořilo celek a vypadalo hezky... Závěr je jednoduchý, neupustím od svých snažení, ale grafik ze mě prostě nebude. :-D

Dvě z mých předchozích snažení, které jste tady určitou dobu mohli vidět.

Tento vzhled tu byl donedávna, než ho vystřídal, již výše zmiňovaný, nový. Staženo z mého AK přijímacího článku.

Jak sám Standa (teď jen doufám, že by mu nevadilo tohle zmínění), tak někteří další v komentářích doufali v mé zlepšení. No, a mě nezbývá než doufat taky :-) Témat k zpracování je habaděj, po troše cukru i výborná nálada a nevysychající inspirace... Jenom kdyby mě celé tělo tak nebolelo, pak už by bylo všechno dokonalé...

P.S.: Právě jsem se chystala článek vydat, když se mi kousl internet. Když se probral, byla jsem na hlavní stránce, odhlášená a s článkem v háji. Nastokrát děkuji tomu, kdo vymyslel automatické ukládání! :)

Jen si představte,...

13. dubna 2014 v 17:25 | Kiwi |  Próza
..že se po dvou dnech vrátíte domů do opuštěného a ztmavlého bytu, nikde nikdo. Odložíte si zavazadla, bundu, rozsvítíte světýlko v chodbě, odložíte klíče. Máte radost, že jste doma. Těšíte se na teplou večeři, na horkou sprchu a na měkkou postel. Unavení po namáhavém výkonu a dlouhé cestě. A najednou zazvoní telefonní linka.
Chvíli čekáte, až přestane zvonit, ale ona pokračuje dál a svým protivným zvukem protíná ticho. S myšlenkou, že se vám vážně možná někdo potřebuje dovolat, jdete a zvednete sluchátko. Vaše lehké obavy se promění v zděšení. Ohlásíte se, ale na druhé straně je ticho. Zvuky prudkého dýchání a šustění. Na vaše zmatené otázky nedostanete odpověď. Vzpomenete si na všechny horory, které jste kdy viděli, a zachvátí vás panika. Jediné, na co se zmůžete, je třesoucí se rukou položit telefon, ale i to se vám povede až na druhý pokus. Zrychleně dýcháte, rozhlížíte se po ztemnělém bytě a vaše fantazie pracuje na plné obrátky. Vaše racionální část doufá, že to byl omyl nebo výpadek spojení, ale nemá se o co opřít. A jakmile se vám podaří trochu se uklidnit, telefon zazvoní podruhé.

Jak jsem se předávkovala kofeinem

7. dubna 2014 v 23:50 | Kiwi |  Koš
Varuji vás dopředu, že tento článek zatím nemá na tomto blogu příliš mnoho kolegů a může působit, že jsem ho psala pod vlivem. Není tomu tak. :) Také chci varovat, že by vám mohl uhnat lehký šok z přílišných informací o mé osobě.

Život mimo Zemi...

4. dubna 2014 v 20:28 | Kiwi |  Témata Týdne
...aneb nouzový plán moderního světa?

Sami vidíme, alespoň ti, kteří si to jsou ochotni přiznat, že pobyt člověka na Zemi na ni má docela destruktivní účinky. Navrtáváme ji, snažíme se ji přetvářet, máme pocit, že už jsme ji pochopili a tak ji můžeme napodobit. Že ničemu nevadí, pokud narušíme její přirozenost, protože si ji můžeme podle námi vypozorovaných pravidel sami postavit. Nebo dokonce vylepšit. Kdo jsme, že si myslíme, že jsme chytřejší než sama přirozená příroda? Ačkoli nerada, přiznávám, všechno jsou to fyzikální a přírodní zákony. Prostě to tak funguje. Člověku nestačilo přijít na to jak, ale přál si to ovládnout, umět to změnit. Dejme tomu, že se mu to daří. Jenže naše Zemička není taky žádná máčka. Brání se, ačkoli člověk proti ní používá její vlastní zbraně. Brání se tak, jak dokáže. A stejně lapá po dechu, který jí jednoho krásného apokalyptického dne dojde. Přijde vám to přemrštěné?