Nadání- Čtyři

1. září 2013 v 8:00 | Kiwi |  NADÁNÍ
Ne, že by došly nápady,
to jen hlava s rukama už nespolupracuje.
A čas, ten nás všechny podrazil.




Na obloze se pohupovaly deštěm nasáklé mraky a pár prvních kapek už dopadlo na zem. Nebe bylo temné, ještě několik hodin do rozbřesku a slunce hluboko za obzorem. Chystala se velká bouřka.
Štěrk na příjezdové cestě k babiččinu domku nám zachroupal pod koly, ale kvůli vlhkému dusnému vzduchu jsme nezvířili ani žádný prach. Babiččin dům byl za plotem temný a tichý. Zamrazilo mě vzadu na krku a otřásla jsem se. Co tady pohledávám v tuhle dobu?
Kolikrát už jsem se sem za rozbřesku vracela, někdy i trochu nalitá, ale nikdy mi nepřipadal tak zlověstný. Bude lepší, když to vyřešíme hned.
Slezla jsem z motorky a pokynula Michalovi, aby se držel hned za mnou. Tvářil se ostražitě a po něčem pátral. Taky měl možná podezření, ale nic neříkal a jenom kývl. Svůj vak si držel po ruce.
Tiše jsem se vydala brankou k domu a nakoukla oknem dovnitř. Žádné světlo. To bylo divné.
Sáhla jsem na kliku a zaslechla Michala, jak říká: "Asi vypadl proud."
Možná. Nebo taky ne. Otevřela jsem dveře a rozhlížela se po tmavé chodbě. Málem jsem vyjekla, když jsem zahlédla záblesk světla z odrazu zrcadla. Potlačila jsem nervy, přece vím, že tam je jenom zrcadlo! Jistěji bych se cítila s něčím v ruce. Popadla jsem kovovou lžíci na nazouvání bot a prošla do obýváku.
Nikde nikdo. Ticho. Všechno vypadalo normálně, babička mívala naklizeno, ovoce v misce na stolku, noviny v křesle, ovladač od televize. Neviděla jsem nic podezřelého.
Zaslechla jsem nějaký divný zvuk. Vzlyk. Zadržení dechu. Šlo to z kuchyně.
Opatrně jsem našlapovala po dřevěné podlaze za občasného vrznutí, za které bych si nejraději nafackovala.
"Je tam někdo?!" ozval se babiččin poplašený hlas z kuchyně.
Udělala jsem krok vpřed a zahlédla plamínek svíčky tvořící malé mystické světýlko.
"Babi-?" vyrazila jsem ze sebe zaraženě.
"Lenko? To jsi ty? Rychle pojď za mnou! Není tady bezpečno!"
Vešla jsem do kuchyně. Babička seděla u stolu uprostřed kruhu z popela. Před sebou měla svíčku a rozsypané fotografie. Plakala. "Babi!" vykřikla jsem zmateně.
Babička na mě vyděšeně pohlédla a tápala očima ve tmě za mnou.
"Oni jsou tady. Tvoje matka…. Možná už je pozdě," zašeptala podivně."Já….., vysvětlím ti to. Pojď jenom za mnou do kruhu. Pojď rychle!"
"Co má tohle znamenat, babi! Vysvětli to, hned!" naléhala jsem.
Babička šíleně vykřikla a zvedla cosi ze stolu, nějakou zbraň a namířila na mě. Tedy, vypadalo to tak. Za mnou se vynořil Michal v ruce pistoli, ale mířil dolů. Triko měl černě špinavé.
"Babi, ne…- nestřílej, proboha!" vykřikla jsem. Odkdy babička nosí zbraně?
Michal zvedl ruce zápěstími nahoru. "Pomůžu vám. Máte pravdu, jsou tady."
"Co jsi zač? Ty-?" ptala se babička podezřívavě a přeskakovala pohledem mezi mnou a Michalem. Ale já vůbec nevěděla, o čem je řeč.
"Můžete mi to prosím někdo vysvětlit?" zeptala jsem se důrazně a podívala se na oba.
"Běž za ní do kruhu. Vyřídím to. Určitě ti toho chce hodně říct, že?" zdůraznil. "Já ti to pak vysvětlím. Asi jsi do celé záležitost zapletená víc, než jsem předpokládal."
Sakra. O čem to, kurva, mluvíš? měla jsem chuť se zeptat. Místo jsem zmateně přikývla a opatrně překročila hranici babiččina kruhu. Nebyl to popel, jak jsem z dálky myslela, ale směs barevných prachů. Ucítila jsem napětí po celém těle, ale najednou bylo pryč. Pohlédla jsem zblízka na babičku, vypadala velmi unaveně a vypjatě.
"Dlužím ti toho mnoho," zašeptala. Podívala se na mě a pak zvolala: "Cos to proboha vyváděla?" Koukala na moje strupy a opatrně se dotkla mojí ruky. Úplně jsem zapomněla, že jsem si před spaním zase sundala obvazy. Rány pod nimi se hojily, ale pořád vypadaly strašně.
"Někdo mi něco provedl s motorkou a měla jsem nehodu. Neměla jsem přežít. Pamatuješ si na Toma?"
"Ach tak," řekla úzkostně. "Už to začíná. Tvůj otec se vrací vyřizovat účty a nepochybně i s tvým bratrem. Tvoje máma bude trpět. Zuřila jsem na ni za to, co ti provedla, ale víš, ona to neměla lehké. Abys mohla pochopit, musím ti vyprávět o naší a jeho rodině a také pár drobností, abys pochopila, v jakém světě vlastně žiješ."
"A proč ten…..kruh?"
"Jsou tady, Tiší a Plíživí. Jsou ušima, očima a rukama tvého otce, Lenko. Nevěděla jsem, že máš s sebou zabijáka, ale je to dobře. Budeš ho potřebovat. Máš v krvi velké nadání, jako tvůj otec a bratr. Mělo být zatraceno." Nevěděla jsem co na to říct. Mátla mě, ale zároveň mi to dávalo jakýsi skrytý smysl. "Pamatuju si na Toma. Byl taky zabiják. Tiší ho sledovali a Plíživí ho dostali. Nevěděla jsem, že to mělo spojitosti s motorkami, kdybych….to jen věděla…" Odmlčela se a pohlédla do tmy. Uvědomila jsem si, že slyším divné zvuky. Trhání a leptání, a rychlé, téměř taneční, kroky po podlaze.
"Ty….Tiché a Plíživé zastaví tenhle kruh?" zeptala jsem se skepticky. Přitom jsem si představovala, jak nějaké odporné bytosti odpovídající těm zvukům útočí na Michala….Asi na něj budu muset přehodnotit názor, uznala jsem.
"Tiché ano. Nejsou skoro hmotní, ale způsobují příšerné bolesti. Zato Plíživí, vypadají skoro jako lidé, ale jsou to démonické bytosti. Žijí z lidí. Jsou ještě strašnější. Nelze je popsat slovy. Musíš je vidět, ale to bych ti nepřála." Povzdechla si a vzala do ruky jednu fotku ze stolu. Byly jsme na ní my tři, já, máma a babička. Bylo to ještě v době, kdy jsme s mámou byly zadobře. V době, kdy měla tátu. Byla jsem prťavá.
"A jak do toho zapadáš ty?" zeptala jsem se jí.
"Byla jsem zabijákem, je to už dávno. Znám je. Pak jsem potkala tvého dědu a měli jsme spolu tvojí matku. Měla jsem nehodu, Plíživí mě málem dostali, ležela jsem několik let v komatu a dostala spousty transplantací krve. Když jsem se probrala, děda byl mrtvý, tvoje matka měla tebe a bratra s tvým tátou. Najednou jsem byla vdova se dvěma vnoučaty! A ztratila jsem své schopnosti," dodala smutně. "Chtěla jsem vést obyčejný život, ale víra o jejich existenci ze mě udělala zatrpklého strašpytla," zasmála se temně. "Byla jsem téměř bezbranná!"
Michal vběhl do pokoje s mečem v ruce, což mě poněkud vyděsilo. "Musíme jít."
Babička mě chytila za ruku a vynutila si můj pohled. "Musíš poznat svůj talent a naučit se ho používat. Je jedinou možnou zbraní proti nim, proti mocným zaříkávačům temnoty jako je tvůj otec. Svolává temnotu na svět a ty jsi poslední možnost. Mrzí mě, co se stalo, zlatíčko. Není jiné cesty. Běž!"
"A co ty, babi?" zeptala jsem se s obavami v hlase.
"Všechno už bylo zodpovězeno. Musíš hledat, já už tady končím."
"To přece nesmíš," namítla jsem zoufale.
"Musíme jít," zavolal Michal a udělal netrpělivý krok ke mně. "Za chvíli to tady pohřbí temnota."
"Opatruj ji, zabijáku," řekla babička Michalovi, pustila mojí ruku a couvla zpět do kruhu. "Není cesty zpět. Sbohem, Leničko, moje zlatíčko."
Nemohla jsem odejít. Michal mě táhl pryč a já přes clonu slz a přibývající temnoty koukala, jak meditující postava v kuchyni odněkud vytahuje blyštivý meč a tiše šeptá: "Už je to dobré, neztratila jsem je," pořád dokola.
Venku pršelo a stíny se obtáčely zahradou. Polykaly dům a zanechávaly ohnilé zbytky. Viděla jsem jen Michalovo špinavé tričko, bránila jsem se, tak mě přehodil přes rameno. Ztrácela jsem svoji nejmilejší osobu na světě, která mě právě uvrhla do moře temnoty s malou svítilnou a řekla, udělej světlo. Nechápala jsem nic, ale pocity si situaci dobarvily za mě. Bídná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/ Byla jsi tu. Jaký je tvůj názor na blog?

Dobrý. :-)
Špatný. :-(
Radši žádný. :-P
Nic extra... :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama