Září 2013

Mžourání do dálky

30. září 2013 v 18:08 | Kiwi |  Z terénu
Každý že si prý má vybrat, kterou cestou se chce dát. Zvážit síly, strategii a vyhlídky, a jít. Ne vždy je to lehké. Mohla bych si s úšklebkem připomenout heslo: S poctivostí leda pojdeš (ironická obměna starého známého S poctivostí nejdál dojdeš). Co to lidi provedli? Co je dneska morálka, jenom slovo, které umíme zařadit, určit, zjistíme jeho původ a jeho dalekou historii, dokážeme ho napsat světovými jazyky, nakreslit všemožnými technikami, změřit úhly písmenek, vybrat materiál a rozměry a určit obsah.... Ale chápeme jeho opravdovou hodnotu? A pokud ano, ctíme ji?

Strasti

18. září 2013 v 0:00 | Kiwi |  Poezie
Jak vyjádřit tisíc myšlenek,
když topím se v beznaději?
Jak říct těm ublíženým,
že je mám nejraději?

Jak spravit křivdy,
najít klid?
Důvěru v sebe
chtěla bych mít.

Každý můj krok,
trhá jim srdce, hlavy,
i tak musím jít,
a doufat, že se to spraví.

Kolena vetchá a mysl mdlá,
překračuji ohořelé zbytky,
smutkem a jedem zadusím,
veškeré radosti kvítky.

Ráda když pomůžeš,
ráda, když poradíš,
když ale poručíš,
naděje utopíš.

Vesnice vs Město

17. září 2013 v 17:14 | Kiwi |  Témata Týdne
Po tomhle srovnání jsem toužila už dlouho. Je to totiž strašně filozofická otázka. Co jiného by asi mohlo tvořit část člověka než místo kde žije? Jaké jiné místo by na něj mohlo mít větší vliv?
Ale vezměme to hezky popořádku. Když začala vznikat první usedlá společenství, prakticky to byly takové velké rodiny. O vesnici se vlastně dá říct, že je to taková rozsáhlá rodina. Všichni se s každým znají, navzájem spolu diskutují a sdílejí zážitky. Nebo tomu tak alespoň kdysi bylo. Dnešní nový trend, který z výhodně položených vesnic dělá řadovky a domečková sídliště to rozhodně popřel. Novostavby plné mladých cizích lidí, kteří se do vesnické komunity nechtějí zapojovat. Taková je mnohdy skutečnost.
To ve městě je anonymita naprosto normální. Jedná se o absolutní součást, a jak by řekly malé děti, na vesnici se zdraví každý a ve městě ne. Mimoto že někteří lidé nezdraví vůbec, ale to je jiný příběh.
Anonymita a možnosti jsou asi hlavní výhody života ve městě. Všechno máte po ruce, když potřebujete nakoupit, něco rychle sehnat, jen tak se projít, zajít na jídlo, zajít do kina, odjet někam,... Teoreticky vám tam nic nechybí. A přesto jsou někteří lidé šťastnější na vesnici. Ráno musejí vstávat a daleko dojíždět do práce nebo do školy, pokud chtějí nakupovat, k doktorovi nebo vyřizovat úředniny, taky musí do města. Někdy ve vesnici není ani obchod nebo pošta, takže bez auta jste nahraní. Autobus tam totiž jede jen párkrát denně.
Ale i tak je život na vesnici úžasný. Vždycky jsem si říkala, že budu mít malý domek se zahradou, na ní spoustu květin, zeleniny a bazén. Nějak mi nedocházelo, že by mi pak čas na nic jiného nezbyl. Někdo to má jako koníček, ale lidé z města už obvykle mají koníčky jiné. Přizpůsobili jsme se.
Jak jste možná pochopili, žiji ve městě. Překrásné město, to ano, dokonalé místo k životu. Jmenuje se Olomouc a není jí rovno. V panelovém domě jsem odjakživa, v malém pokojíku, zvyklá věšet prádlo na balkóně osm pater nad zemí. Na vesnici jezdím ka babičce a dost zblízka jsem se setkala s kulturami přebývajícími v tamnějších starších generacích. Dokážun si pro ně najít pochopení, aniž bych se jako zmagořelý puberťák smála jak šílená. Mám tak nějak cit na starší lidi, a když jsou milí, tak proč si zajímavě nepopovídat? Ne že by mě ty drby zajímaly, ale někteří ze nich mají docela zajímavý a osvěžující náhled na svět. Voní mi to starými knihami a předpotopními hračkami, stejně jako když procházím babiččinu starou půdu a nacházím zaprášené poklady.
Takže vesnice mám ráda. Navíc mi taky připomínají prázdniny, což už je samo o sobě krásné. Jihomoravské vesničky plné vinařů, sklípků a zajímavých turistických cílů..., vesnické grilovačky- pečené makrely a korbel točené kofoly, fotbalové hřiště plné malých fotbalistů, malou zapadlou cukrárničku s vynikající zmrzlinou, svištění asfaltu pod koly a vítr ve vlasech (mám na mysli kolo :D), unavené výrazy na fotkách s pohledy proti slunci; mohla bych takhle psát snad donekonečna své asociace z prázdnin v okolí báječných českých vesniček. Vytáhla bych i nějaké negativní zážitky, ale ony časem blednou. I když vzpomínka na to, jak jedu na kole z kopce, koukám na tachometr, tam čtyřicítka, vidím vystouplý železný kanál, brzdím a už letím vzduchem....., ne, tu mám ve formě jizvy na břiše neustále připomínanou. To jen tak na okraj, jsem vášnivý a nešikovný cyklista, mám ráda jízdu do kopce a létání přes řidítka ;D
Co se ale týče prázdnin, mám hezké zážitky i z měst. Mám ráda zajímavé památky, čím atmosféričtější, tím lepší. Ráda mám také trhy, s nadšením si odnáším absolutně nejzbytečnější suvenýry, triliardy fotek a nepatrných posřehů. Pokaždé se snažím co nejlépe nasát prostředí města a udělat si o něm nějaký obrázek. Nejsmutnější je, když mě potom zradí pamět a vím jen, jo tam jsem byla, ale jak to tam sakra vypadalo?
Abych ale příliš neodbíhala od původního tématu, a to souboje měst a vesnic o naši přízeň, vrátím se. Hodně lidí se teď prý stěhuje z Prahy do okrajových částí, protože chtějí trochu klid. Mít město na dosah ruky, ale vlastně být uklizen. To je taky možnost, jenže ne každý může být na kraji. Bude se to nabalovat jako cibule, vrstvu po vrstvě, až se budou města ještě víc rozpínat? Navíc, ne každý o to stojí.

Takže, prosím všechny, co četli o vyjádření. Co preferujete, co je podle vás nejlepší?

Města, vesnice, nebo předměstí?

Byla bych ráda, pokud vysvětlíte a vyjádříte souhlas či nesouhlas s mými úvahami. :)

Práce na herbáři

14. září 2013 v 22:28 | Kiwi |  Z terénu
Asi každý už někdy dělal herbář. Ne vždy podle středoškolských zásad, ale alespoň něco v tom smyslu. Každý taky určitě ví, jaky je jeho smysl- představit formou vylisovaných rostlin s popisky rozmanitá zákoutí rostlinné říše. Pokud si na to najdete čas a k ruce přizvete barevný klíč k určování, může to být docela zábava. Každá rostlina je něčím zajímavá, něčím lákavá nebo jedinečná, každá má něco, podle čeho ji poznáme. Podle listů, stonku, květů, plodů nebo třeba místa výskytu. Kolem nás se vyskytuje značné množství rostlin, které vídáme běžně, aniž bychom třeba jen tušili, jak se jmenují či jaké mají vlastnosti. Tak schválně, čím nás "obyčejný" plevel překvapí?

Foto soutěž: YoYo a škola

14. září 2013 v 21:37 | Kiwi |  Fotografie
Se škodolibým úsměvem na rtech a s pitomým nápadem v hlavě. Pomyslete si sami, co by vás napadlo ve spojení yoya a školy? No přece Yoyo jde do školy! A s takovou vizí jsem se potom podílela jako hlavní rádce a pomocník při výrobě níže zobrazené fotky/fotomontáže. Jedná se o soutěž na facebookové stránce, ve které jsem pomáhala kamarádovi. Na výhru sice nemá, ale když jsem ho zahlídla ve své složce s fotkami, nedalo mi, je to součást mojí tvorby. :-)


P. S. Co se týče mého blogu, ráda vidím, že si ke mně někteří návštěvníci nacházejí cestu opětovaně. Je mi jasné, že očekávají, že se tu alespoň něco bude objevovat. Ale, ve škole je to celkem težké, zbytek času trávím učením a tréninky a někdy notebook raději ani nezapínám, pak bych se neodtrhla. Jenže ono je pořád o čem psát. Pořád je taky co číst. Pořád se něco děje. A pořád se něco bude dít. A to samé platí i o tomto blogu. :) Jen už to prostě nebude jako v srpnu... :(

Škola, to je ústav

7. září 2013 v 14:13 | Kiwi |  Koš
Po jednom pracovním týdnu obsahujícím pět dní strávených opět jako student můžu směle říct, že už to chci mít za sebou. Nejsem typický exemplář žáka, který by se v hodinách bavil, vyrušoval, nedával pozor, opisoval, nedělal domácí úkoly a podobně, jenom na to prostě nemám nervy. Většinu času dávám pozor, občas se zamyslím a právě tehdy jsem většinou vyvolána. Učitelé ústavu navíc předpokládají, že zbytek svého volného času určitě trávíme nad studiem, plněním jejich nesmyslných úkolů, zjišťováním si nadbytečných faktů a důmyslné přípravě na jejich vychytralé hodiny. Tento problém mě trápí zejména v matematice a fyzice, v nichž sice dávám pozor pernamentně, ale to bohužel nestačí. Nemám v hlavě žádný systém, který by mi řekl co jak řešit a hned to podtrhoval slovním popisem. Prostě nevím.
Řekla bych, že skutečnost, že mám ráda češtinu, asi nikoho nepřekvapí. Většina pisálků má ráda český jazyk. Ne všichni si až tak rozumí s mluvnicí, ale literatura se těší docela velké popularitě. A není se čemu divit.

Jakže..? Prosím..? Cos to sakra říkal?! Miluju vyjadřování písmenky. Psaní. A to je zejména důvod, proč se děsím třeba vysoké. Důvod mi dal nejeden kantor, třeba když dotyčný řekl, že vás postaví s malým papírem na poznámky před 120 lidí a ukaž co dovedeš. Takový způsob referátu bych hrubě nezvládla. Zhroutila bych se, nevydala ze sebe hlásku a utopila se ve vlastním potu. Tomu rozhodně dávám přednost při fyzickém výkonu, třeba na tréninku. Je to určitě přirozenější.

Zatím asi nepovedu speciální řeči, jsem unavená, musím jít shánět výzbroj do tanečních, učit se na biologii (což je sice jeden z mých nejoblíbenějších předmětů, ale řekněme si na rovinu, pařit na kompu pořád vede), určovat herbář,....a sakra.

"Jasně mami, už jdu vysávat. Jasněže utřu prach. Ano, zítra vařím oběd já. Už běž."
Fajn. Poviností nad hlavu, ale chvilku pro sebe si určitě uškudlím. Bolí mě záda a o slovo se hlásí i naražená pánev. Jak dlouho může bolet naraženina? Měsíc? Dva?! A je normální, že mě teď po měsíci začala bolet opravdu hodně? Před měsícem jsem totiž spadla z kola, poněkolikáté, a ošklivě se odřela a pomlátila. Rozhodně chystám článek o cyklistice, protože myslím, že každé své vášni bych mohla věnovat alespoň jeden článek. To možná v budoucnu.

O čem jsem to psala na začátku? Jo jasně,....- škola je svině.
Ale svini lze porazit, a ten, kdo na to má žaludek, si může pochutnat na zabijačce. :D

Soutěž: Povídka na téma Setkání s literární postavou

6. září 2013 v 22:18 | Kiwi |  Próza
Abych se přiznala na úvod, nejsem si jistá, zda se skutečně dá následující slohový útvar nazvat povídkou. Nemám v tomhle praxi. Ale chtěla jsem to zkusit. Při vybírání jsem si samozřejmě vzpomněla na pozdní noční hodiny strávené nad knížkou s chabým světlem s nedostatkem vůle odtrhnout se od ní. Celá série Odkaz dračích jezdců je má oblíbená, ale právě konec je to, co by se jí snad dalo vytknout. Autora nebudu kritizovat ani omylem, to by mě ani ve snu nenapadlo. Konec byl vlastně naznačen už v prvním dílu formou věštby, velmi mlžně, ale překvapil dokonale. Rozhodnutí odejít.... no, dumat nad těmito relativními zálěžitostmi si asi nechám k čaji o páté, tady se to moc nehodí.
Jinak pro ty, co možná můj blog sledují, jsem stále tady, ale bohužel opět časově vytížená.

Nadání- Čtyři

1. září 2013 v 8:00 | Kiwi |  NADÁNÍ
Ne, že by došly nápady,
to jen hlava s rukama už nespolupracuje.
A čas, ten nás všechny podrazil.