To je život, mami

16. srpna 2013 v 20:33 | Kiwi |  Témata Týdne
Tak mě napadlo, že bych tématem "život" mohla označit celý tento blog, ale to asi nejde, že? :-) Všechno tady je vlastně o životě, trochu o mě, o mé barevnější stránce, té kreativní a přívětivé. Ale abych se dostala k nadpisu, to mě prostě takhle napadlo. Mám jedno téma ze života, které mi teď právě hoří, a to jsou vztahy s rodiči. Takže, co s volným časem, rodinko?


Jako malí většina z nás jezdíváme s rodiči na dovolenou. Nechci pomlouvat, to rozhodně ne, dovolené rodin s dětmi. Spíš je chci chválit. Rozhodně je super dát dítěti vzpomínky a zážitky, které se mu uchovají, dát mu taky jakýsi vzor. Vytvořit dítěti přehled o světě okolo, vytvořit vztah k přírodě a památkám. Zabavit, ale tak, že si to bude pamatovat. Najde si v tom něco pro sebe, něco pro nynější chvíle, prostě něco, na co bude rádo vzpomínat. Vyformovat mu dětství.
Jenže pak nastane věk, kdy už děti dál něchtějí. Začnou se s rodiči nudit, vymýšlet si vlastní plány a dělat problémy. Dovolená je pak ve stylu- rodiče, zoufale se snažíc své děti zabavit bohatým programem, nalákat je na něco k snědku, utrácejí za ně peníze víc než kdy předtím (ikdyž to se možná liší) a hlavně, nechtějí si přiznat, že stejné praktiky na jejich děti už prostě nezabírají. Nechtějí si přiznat, že idylka se rozpadla. A děti (nebo spíš mladí?) se nudí, otráveně přetrpějí snahy jejich rodičů vymyslet něco senzačního a už se těší, až jim "trapáci" dají pokoj. Říká se tomu puberta, nebo hledat problém u rodičů, kteří se ne a ne vyrovnat se ztrátou malých "ňuňánků"?
Zní to možná jako z učebnice, jen se spoustou nedorozumění. Jenže z vlastní zkušenosti vím, že je to ještě mnohem komlikovanější. Rodiče mám ráda a na naše parádní dovolené ráda vzpomínám. Jenže teď už to pro mě není tak oslnivé jako dřív. Stále mám to všechno ráda, horskou turistiku, cyklistiku, vodu, hospody, jenže už to nemá ten šmrnc. Přibývá hádek a popichování s rodiči a bratříčkem v pubertě a kdo se pak může divit, že nám letos rodiče řekli : "Příště jedete sami."?
Jenže existuje vůbec nějaký správný věk, kdy už dítě nemá "povinnost" jezdit na dovolené s rodiči? Kdy už si plánuje dovolenou samo, nezávisle na ostatních? Já sice pořád píšu dítě, ale tím myslím jenom pozici dítě svých rodičů, puberťák, teenager, chcete-li.
Možná je to všechno až příliš jasné, prostě si to s nimi řekneme a basta. Jenže,...
... co když řeknou ne? Kdyby jenom ne, samozřejmě. "A co budeš dělat? Budeš se celý prázdniny válet na zadku u počítače schovaná za staženýma žaluziema? Pardon, půjdeš si dvě hodiny na trénink a zbytek jako co-? Prostě jedeš a tečka." Aha, co teď ? Možná rychle vymyslet náhradní nezrušitelný program, jenže s kým? A respektive za co? Kdo co o prázdninách dělá či nedělá, že by měl čas se se mnou schovávat před rodiči? Nadneseně řečeno, vážení.
Tak já teda vážně nevím. Nejsem zrovna člověk, kdo projede telefonní seznam a má hromadu lidí, kteří by s ním někam vyrazili. Pár by jich bylo. A pár dalších, u kterých bych se ale vážně obávala, že jdou jenom proto, že se báli říct ne a že se modlí, aby už to měli za sebou. Shrnuto podtrženo, vážně netuším, s kým pojedu příští rok na dovolenou. Třeba nastane nějaký zvrat. Naši pořád melou, jak se těší, až pojedu na dovolenou s přítelem,.... ehm ehm! Žádnýho nemám a vzhledem k mojí přívětivosti a předpojatosti vůči klukům mého věku výrazně pochybuji, že kdy budu mít. Můžu si za všechno sama, to je obecně pravidlo, že člověk má všechno ve svých rukou. Když to jde do háje, je to jenom jeho vina. Já vím, že to se mnou směřuje do nepěkných míst. Nízko a je tam tma. :-D

Už se začínám psychicky připravovat na školní rok, dnes jsem dokonce potkala spolužačku, ikdyž lehce v letu. :-) Plánuju taky na další rok, předsevzetí na léto (že by konečně brigáda? a další), na školu (stejně jako prvák nebo líp?) a na veslák (vždyť už se blíží podzim, a s ním můj přechod do juniorek). To je to, co jsem chtěla říct, brzo začnu zase trénovat a neskutečně se těším. Sport mi chyběl, a ty lidi,.... no jo, ti taky. Stáhla jsem si DMC4, ale ještě jsem s ním nezačala, počítač vážně trochu vymývá mozky. Mám tolik nápadů a ty by bylo škoda zahodit. A jakmile bych začala tu hru hrát, těžko by se mi myslelo ještě na něco jinýho. Kromě mojí nové šílené cosi kosi povídky (useknutý román nebo přerostlá mnohadílná povídka?). Ta se zrodila sice cyklistiky, ale nemá s ní společného nic než silnici. Naplněná šílenstvím, takže nevím, jestli to unese. Obecně, moje prozaická tvorba se ometuje hlavně na úvahy a pak právě prapodivné texty, pro jejichž existenci ještě literatura nevymyslela název. Něco, co zřejmě baví jenom autora, dodám. Já jediná to totiž mám dokořeněné obrazy, vzpomínkami a asociacemi, které jsem na monitor prostě pro ostatní přenést nedokázala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ave Ave | Web | 16. srpna 2013 v 21:42 | Reagovat

Nechtěla by ses stát členem vlčí smečky v naší RPG? http://wolf-war-rpg.blog.cz/ (Moc se omlouvám za reklamu.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama