Nadání- Jedna

19. srpna 2013 v 14:00 | Kiwi |  NADÁNÍ


Vítr mi cuchal vlasy, řítila jsem se po silnici mnohem větší než povolenou rychlostí a helma se mi samozřejmě pohupovala připnutá u brašen. Usmívala jsem se jak blázen skrz žluté sluneční brýle na tmavou ubíhající asfaltku a stromy se kolem mě míhaly.
Je to už dávno, co jsem poprvé sedla na motorku a to jsem tehdy ještě ani neměla řidičák. Dostal mě k tomu kámoš a hned mě to chytlo. Řidičák jsem dělala už v sedmnácti a motorku jsem od něj dostala darem. Vždycky mě zajímala technika, chodila jsem na elektroprůmyslovku se samýma klukama a někdy tehdy jsem se asi vyhoupla natolik, že jsem většinu z nich nakonec předčila. Tom byl jiný, jenže se zabil, právě na motorce. Něco mu tam selhalo a havaroval. Od té doby jsem asi na všechny ostatní kluky zanevřela. Snažili se jen zaujmout svým ničím, bylo snadné je prokouknout. Všichni byli stejní.
Zahnala jsem chmurné vzpomínky pohozením hlavy a snažila se soustředit jenom na jízdu. Stýskalo se mi po Tomovi, ale už kvůli tomu jsem nemohla s motorkami přestat. Možná že by si to přál, když se na jedné zabil, ale nějak jsem tušila, že ne. Miloval je, tak jako já.
Vřítila jsem se do jakési vesnice a hned na mě svítil radar, že jako osmdesátkou fakt ne. Zpomalila jsem, ale to už jsem viděla ceduli práce na silnici a za zatáčkou rýsující se kolonu. Tohle bylo vážně otravné. Nemohli tam tu ceduli dát dřív, aby se to dalo nějak objet? V dálce jsem viděla, jak kužely ohraničují malý kus silnice, kterým projíždějí auta z protisměru. Byl tam semafor a nějací dělníci ve vestičkách tam pobíhali sem a tam. To bude na dlouho.
Zastavila jsem na konci kolony a očima zkoumala krajnici. Tudy cesta nevede. Už hodněkrát jsem si vysloužila řadu nepěkných nadávek od řidičů, když jsem je objela po krajnici. Taky pár pokut, když tam zrovna stáli fízlíci. Ale taky mi to hodněkrát prošlo.
Všimla jsem si, že vlevo za řekou jsou boční uličky, kterýma by se to určitě dalo objet. Vedla tam jenom pěší lávka, ale bez schodů, takže šance pro mě. Zrovna tam nebyli žádní pěšáci ani cyklisti, nerada bych totiž někoho srazila, takže jsem nastartovala a vyrazila. Hop po chodníku, vzum po lávce, a už jsem slyšela několik nadávek a podivení na můj účet. Uličkami jsem projížděla sice pomalu a opatrně, ale stále to bylo rychlejší než čekat. Zaparkovaná auta cestu zužovala, ale nikde nikdo.
Už jsem si říkala, že bych to mohla trochu rozjet, ale najednou to se mnou divně cuklo.
Rychle jsem se otočila, ale už bylo pozdě.
Ozvala se šílená rána, motorka se zastavila, přetočila a vyhodila mě do vzduchu. Viděla jsem kouř. Pár sekund jsem byla ve vzduchu a pak, jakoby se zastavil čas. Tvrdě jsem narazila do asfaltu. Hlava mi cukla dopředu a zastavila se jen pár centimetrů od země. Luplo to. Něco prasklo.
Asfalt byl úplně horký. Hlava mi na něj klesla. Necítila jsem tělo.
Chvíli jsem necítila vůbec nic. Pokoušely se o mě mdloby. Byla jsem v šoku a po tvářích mi stékaly divné horké slzy.
Po hodné chvíli, jistá si, že všechno už skočilo, jsem se začala sbírat ze země. Šlo to těžko. Ležela jsem na pravé polovině těla, celou sedřenou od nohou až po krk. Hlava zřejmě vyvázla, ale i tak jsem se cítila jak praštěná. Špatně si mi hýbalo prsty a bolel mě krk. Zkoumala jsem své odřenin y a spáleniny, plné kamení a přiškvařeného asfaltu. Oblečení prodřené a pod ním rudě pulzující rány plné špíny.
Mohla jsem být mrtvá, jet větší rychlostí. Jakoukoli vyšší. Kdekoli jinde.
Opřela jsem se o zem levou rukou a pokoušela se postavit. Přenesla jsem váhu na jednu nohu a pak na druhou. Šlo to, ale bolelo to. Určitě jenom naraženiny.
Dobelhala jsem se k motorce, která ležela na boku asi pět metrů ode mě. Byla pokroucená a kouřilo se jí z motoru. Rudé plechy byly zohýbané a poškrábané, pneumatiky spálené od smyku.
Ne té už nikam nepojedu.
Postavila jsem ji a znovu bolestně hodnotila škody. Pak jsem z brašny vytáhla mobil a pohrávala si s ním v rukou. Lékárničku nemám, ač bych asi měla mít, mám si teda zavolat záchranku? A co jim řeknu? Ještě zavolají polici. Nemuseli by vědět, co jsem provedla.
Dali by vědět mámě. To by bylo. Zavolám babičce, abych měla alibi. Bude mě před mámou krýt. Jenže v téhle chvíli mi nepomůže. Nikdo mi nepomůže. Ulice byly prázdné, slunce zářilo na západě. Může být tak šest hodin. I kdybych zvládla jít a tlačit motorku, k babičce to už nestihnu. Na to bych pěšky potřebovala zhruba pět hodin, a to bych musela být v pořádku. Co teď?
Sakra, sakra, sakra.
Naťukala jsem babiččino číslo.
"Ahoj Leni," ozvala se přátelsky babička. "Děje se něco, že voláš tak pozdě?"
"Kdyby se máma ptala, tak jsem u tebe, ano?" řekla jsem tichým hlasem. "Jsem na cestě k tobě, ale možná se trochu zdržím, tak se nediv, prosím."
"Aha," řekla babička trochu zaraženě. "Ale jsi v pořádku, že ano?"
"Jo, jsem," zalhala jsem nepřesvědčivě. Ale ona se ptát nebude, i když ví, že jí lžu.
"Dobře," povzdechla si. "Dávej na sebe pozor, Lenko."
"Budu." Od teďka. "Tak ahoj, babi."
"Ahoj, mám tě ráda," řekla a típla to.
Opřela jsem se o zuboženou motorku a telefon mi vypadl z ruky. Zatočila se mi hlava. Strašné horko mě zmáhalo, úplně mi vyprahlo v puse a končetiny zemdlely. Co se to stalo, proboha?
Málem jsem tě následovala, Tome. Aha,… Myšlenka se přerušila. Už jsem jenom cítila prudký náraz, jak jsem sebou praštila o zem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama