Nadání- Dva

21. srpna 2013 v 18:17 | Kiwi |  NADÁNÍ


"Tohle je přece naprosto šílené! Ale je to tak. Napadlo mě to hned, jak jsem ji viděl. Jenže co s tím mám dělat? Nemůžu přece nechat zemřít člověka. Ty si taky pamatuješ na toho kluka, že? Nebo jsem snad blázen? A ta motorka, to je pěkný kus. Jenže ten motor je úplně v háji."
"Haf!"
"Dobře, připravím ti něco k jídlu. Jen jí tady pěkně pohlídej, a kdyby se probrala, dej mi vědět, jo?"
Až po tom štěknutí mi došlo, že ten vzdálený hlas nemluví na mě. Připadala jsem si nějak omámeně, jako opilá a pod práškama zároveň. Vzpomínala jsem si,….velmi matně. Jela jsem a najednou… výbuch, pak jsem letěla a tvrdě dopadla. Aha, jsem zraněná a asi jsem omdlela, že? Já jsem zatím doposud nikdy neomdlela. Přijde mi to slabošské. Ale taky to bylo moje poprvé, co se týče přežívání vlastní smrti.
Něco mi olízlo ruku a já jsem si v tu ránu uvědomila, že už cítím vlastní tělo. Aniž bych otevřela oči, poznala jsem, že už je noc, že ležím zřejmě na zahradě na nějakém tvrdém dřevěném…. zahradním lehátku a že mi právě olízl ruku pes. Visela totiž dolů a jemu se zřejmě zdála vhodná k olíznutí. Nebo se jenom pokoušel přimět mě k probuzení. A povedlo se mu.
Spáleniny mě pálily, dokázala jsem přesně popsat, kde která je, a snad vybavit, jak vážná by mohla být. Počkat,… neměla jsem na sobě rifle ani tričko, ve kterých jsem, pokud si správně pamatuju, byla naposled. Někdo mě svlíknul a ošetřil mi rány, a zavázal je. To musí být tupec, sakra. Rány mají dýchat. Hned jak se proberu, strhám ty pitomý obvazy. A vlastně, proč to odkládat? Copak chce, aby to začlo hnisat? Rozzlobeně jsem zprudka otevřela oči, což mě stálo hodně námahy.
Jak jsem odhadla, byla už tma. A vážně jsem ležela na zahradním lehátku.
Posadila jsem se a uviděla vedle sebe sedět labradora s krémovou srstí, s vyplazeným jazykem a radostně vrtícího ocáskem. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho. To on přece udělal první krok k přátelskému seznámení. Teď se možná bude zlobit a přivolá páníčka.
"Budeme kamarádi, ano?" řekla jsem pejskovi vlídně. "A kamarádi se nezrazují, takže já si teď sundám ty obvazy, protože jsem chytřejší než tvůj páníček, a ty tu hezky počkáš a nezavoláš ho, ano?" Nejprve radostně vrtěl ocáskem, ale při pokračování věty pohledem tikl k domu, mimochodem moc pěkný rodinný domek, a zaskučel.
"Nepůjde to, co?" řekla jsem naoko smutně. "Asi máš kamarádů dost."
Natáhla jsem pravou ruku a začala si z ní odmotávat obvazy. Pod nimi byla kůže červená a poprášená nějakým přípravkem. Fajn, to je rovnou na sebevraždu. Psík mě úzkostlivě pozoroval, ale jak jsem začala odmotávat i nateklou nohu, s hlasitým štěkotem odběhl pryč.
Netrvalo to dlouho a někde z nitra domu se ozvalo nazlobené: "Já to věděl!" Za několik sekund do zahrady rázně vtrhl vysoký rozčílený kluk, stoupl si přede mě a rozhodil ruce.
"Můžeš mi říct, co to, prosím tě, vyvádíš?"
"Zachraňuju se před hektolitry hnisu a hromadou jizev po těle, to vyvádím," odsekla jsem a pokračovala v záchranné práci.
"To teda vůbec," zavrtěl rázně hlavou a chytil mě pevně za ruce. "Prodlužuješ si hojení asi tak o pár týdnů."
"Nepovídej!" zavrčela jsem a snažila se mu vytrhnout.
"Mohla by ses PROSÍM uklidnit?!" křikl a jedním trhnutím mě zpátky položil na lehátko. Chtěla jsem něco odpovědět, už jsem otevřela pusu, ale on pokračoval.
"Já jsem ti tady zachránil život a snažím se ti pomoct a jediné, čeho se od tebe dočkám, jsou komplikace! Trochu vděku bych ocenil."
"Kde mám motorku?" zeptala jsem se ještě pořád trochu prudce.
"V garáži."
Mm. Budu muset snad tu jeho "pomoc" přetrpět? U kluků jsem si nikdy nechtěla přiznat, že by snad věděli víc, co dělají. A já jsem si vážně jistá, že rány se lépe hojí na vzduchu a ne utěsnané nějakou mastí a obvazy, nebo co to bylo. Chápu, že jestli mě našel ležet v bezvědomí ostrouhanou o silnici a vedle mě motorku v havarijním stavu, možná dostal chuť někoho zachránit.
"Už jsi klidná?" zeptal se váhavě.
"Jo," zamručela jsem a znovu otevřela oči, aniž bych si uvědomila, že jsem je zavřela. "Proč mě zachraňuješ?" zeptala jsem se.
"Je to má občanská povinnost," řekl rychle.
"Mohls zavolat záchranku."
"Tak nějak jsem měl pocit, že by se ti to nelíbilo. Mělas mobil a mohla sis jí zavolat sama."
"Upadla jsem do bezvědomí, pokud se pamatuju," namítla jsem."Ale máš pravdu, záchranku jsem nechtěla. Ale netvrdím, že tvoje varianta je lepší."
"To jsi pořád tak nabroušená i k lidem, kteří se ti snaží prokázat laskavost?" zeptal se lehce pobaveně.
"Nesnáším laskavosti. Připadám si jak postižená."
"Aha. Zajímavý přístup," odfrkl si. "Nikdys nepomyslela na to, že třeba jednou budeš v nouzi a závislá na laskavostech druhých, že."
"Ne. Mně se tohle nestává."
"Tak to buď lžeš, nebo lžeš," řekl a očividně se bavil. Arogantní týpek. "Z vlastních zkušeností vím, že i bezchybní lidé potřebují občas laskavosti," řekl nadneseně.
"Nekecej," ušklíbla jsem se. "Jak bys to mohl vědět?"
"Ty jsi nějaká drzá," zasmál se.
Zasmál se znovu, když mi šplíchl nějakou desinfekci na ruku a já sykla bolestí.
"Pomůže to hojení," řekl. "A obvazy zabrání infekci. Pokud máš nějaké problémy s obvazy, ještě jsem to mohl amputovat."
Nic jsem neřekla a jen se na něj zkoumavě podívala. Tenhle kluk byl…. zvláštní. Měl krátké černé vlasy, přesahovaly mu uši a rámovaly jeho bledý obličej. Teď mi koukal na ruku, kterou motal do obvazů, lehce se usmíval a modrošedé oči mu jen zářily skrz řasy. Potkala jsem spousty kluků a zvykla jsem si nedivit se jim. Ani tenhle nemůže být příliš jiný.
Vrhl se na "spravování" mé nohy a opět mu cukl koutek, když jsem zaťala zuby bolestí. Má radost z bolesti druhých? Pak to asi bude šílenec. Nebo má prostě radost, že může dát najevo svojí převahu. Typická vlastnost spousty kluků, jejichž přesvědčení jsem s radostí vyvracela.
"Můžeš mi říct, co se stalo?" zeptal se, když skončil.
"Jela jsem na motorce a objížděla hlavní cestu bočními ulicemi," řekla jsem a vyčítala si u toho, že jsem nepočkala v řadě. I když, možná by se to stalo i tak. Možná že právě malá rychlost při objíždění mi zachránila život. Mohla jsem být na kaši. "Najednou mi bouchl motor. Nehořel, jen se z něj kouřilo. Asi se tam toho bylo víc, protože vypověděly brzy a šla jsem do smyku. Pak už jsem jenom letěla. Jela jsem pomalu." Nadechla jsem se obtížně. "Kdybych jela rychleji, bylo by po mně."
"Náhoda?" zeptal se, očividně zaujat.
"Jak to mám asi vědět," pokrčila jsem rameny. "Motorku si kontroluju sama,..."
"Fakt?" přerušil mě nevěřícně. "Pak možná tuším příčinu."
Měla jsem chuť ho praštit, celkem mi mával se sebeovládáním. Obvykle nemývám problémy s odpověďmi.
"Vyznám se v tom a ručím za ni," řekla jsem jen.
"A kontrolovalas ji před cestou?"
"N-ne."
"Znám pár případů důkladné sabotáže, taky mám motorku, víš. Podívám se ti na ní, když mi slíbíš, že nebudeš vyvádět. Jako strhávat si obvazy a tak."
"Nebudu. Jdu s tebou," odpověděla jsem klidně. Všimla jsem si labradora, jak sedí kousek od nás a pozoruje nás, mě trochu obezřetně.
"Já se nezlobím!" zavolala jsem na něj. "Pojď sem k nám!"
Váhavě přišel blíž. "Jak se jmenuje ten pes?" zeptala jsem se kluka.
"Je to Sisy. Oblíbila si tě, ale mě má radši," řekl se samolibým úsměvem. Pak se na mě podíval, stále s úsměvem, ale teď trochu škádlivým. "A mě se na jméno nezeptáš?"
"No, to teda nevím," zakroutila jsem se a musela se taky usmívat.
"Tak já se zeptám na tvoje. Jak se jmenuješ?"
"Jsem Lenka. A ty?"
"Michal."
"Tak fajn, Michale, máš tady něco k snědku?" zeptala jsem se a pohladila Sisy. Ta mě za tu otázku, která jí zřejmě také ležela na srdci, odměnila olíznutím a vrtěním ocáskem.
"Jejda, já zapomněl!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/ Byla jsi tu. Jaký je tvůj názor na blog?

Dobrý. :-)
Špatný. :-(
Radši žádný. :-P
Nic extra... :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama