Červenec 2013

Saláty z těstovin

22. července 2013 v 18:12 | Kiwi |  Z terénu
Je léto a příšerné vedro. Nikdo mi asi nebude odporovat, že v takovém teple člověk nemá skoro chuť jíst nic jiného než ovoce, zmrzlinu, zeleninu, něco studeného a zapíjet to vodou. Představa mé milované svíčkové by mě asi nenadchla. Jen studená kuchyně, malé porce a t teplé hlavně nehltat. Všechno rychle zasytí a hrozí dehydratace.
Od toho pak existují jídla s pracovním přídomkem letní. Míchané saláty s těstovin, rýže, zeleniny, masových nudliček, ořechů, a všechno, co si dovedete představit. Grilovaná masa s chlebem. Až se mi sbíhají sliny. Vlastně, jíst se dá prakticky cokoliv, co vám dělá dobře a po čem můžete hned vyrazit ven bez pocitu naditého žoku. :D Nejhorší jsou omáčky.
Ale abych neodběhla od ůčelu toho netypického článku (ale jaké psaní je pro mě vlastně typické?), vracím se k mé nejoblíbenější kategorii, těstovinové saláty.


Lehké, rychlé, báječné, variabilní, někteří konzervativní kuchaři je ani nenazývají jídlem. Ale jsou jím.
Víte, když už si chcete dát takovýto salát v restauraci, radím vám, nedělejte to. Já teda byla v 97% případů zklamaná. Je to totiž tak jednoduché, až je to složité. Klidně dostanete v restauraci nudle s makem pro děti, ale pořádný těstovinový salát vám neudělají.
Je to bída. Nechápu proč tam třeba dávají majonézu. Maso sobré, studené těstoviny trochu zklamou, čerstvost zeleniny obvykle taky, ale proč tam u všech čertů dávají majonézu? Nebo zase jinde, všechno úplně studené. Pokud mají salát zařazen ve studených pokrmech nebo v salátech, tak neřeknu, ale pokud je v bezmasých jídlech? Obvykle nemívám studené obědy, ale budiž. S cenou je to taky vtipné. Když je to tak jednoduché, tak proč za to chtějí 100+ korun? Záleží na restauraci, ale někde jsou vážně nehorázní. Těstovinový salát s nudličkami na medu třeba obsahoval studené těstoviny, zeleninu, hromadu majonézy a maso, které v životě med nevidělo! Tak proč ty cavyky, sakra?
Pokud najdete těstoviny ve spojení se sýrem a špenátem, obvykle se nenapálíte. K těm jsem majonézu ještě nezažila.

Třeba si teď řeknete, když je tak chytrá, tak ať se předvede, když je to tak lehké. Jo, právě proto, připravit těstovinový salát je primitvní. Nejsem kuchařka, na to si tolik nevěřím, jen mě nad těmi saláty zůstáva rozum stát. Zvládnu takové ty základní věci na přežití jako uvařit těstoviny, brambory a rýži, umím uvařit i kaši a pudink v pískacím hrnci. :P Na pánvi zvládnu všelicos od řízků po palačinky (ačkoli ty jsou někdy trochu problém :D). Upeču domácí pizzu, perník, bábovku a kdyby cokoliv, mám přece kuchařku.

Účelem tohoto článku bylo vážně nevím co. Snad jen upozornit vás na nebezpečí, kterému se vystavujete při objednávání si těstovinového salátu v restauraci. A taky připomenout, že zeleniny není nikdy dost. :-)


O recept na něco tak jednoduchého by stejně nikdo nestál, nemám pravdu? I když, možná by se mohli šéfkuchaři přiučit. :-D

Pod špendlíkem

21. července 2013 v 21:11 | Kiwi |  Nástěnka
Po nezralé úvaze plné pokusů a omylů jsem pohřbila můj blog do této podivné modrobílé kombinace. Jak jste si jistě všimli, jedná se pouze o otravné hraní si s nastavením o žádný originální design. Já totiž designy dělat neumím a nijak by mi to nevadilo, kdyby mě nastavování tak velice neštvalo. Paletu hodicích se k sobě barev není těžké sestavit, ale zakomponovat to na stránku? Ještě když nastavení neumožňuje změnu kompozice a omezuje se na nudné napravo nalevo nahoře dole. Fotografie na pozadí je skvělá věc, jenže když se vám pětkrát zvětší, rozjede do stran a ještě musíte uvažovat, jaké písmo dát aby šel text číst, zjistíte brzo, jak je nepraktická. Takže co my, designoví analfabeti?
Koukala jsem se na dostupné designy a také i na manuály, dokonce ani program v češtině mi však nepomohl. Jsem to prostě šikula. Nakonec mi došlo, že buď nechám blog tak, jak je, nebo se zkusím poptat.
A tak se ptám, i když zřejmě do zdi, najde se někdo ochotný, kdo by mi design na míru připravil? Vím, že je s tím mnoho práce a proto skoro nedoufám, ale i tak, prosím!

Zadání by bylo jasné: jednoduché, dobře čitelné a v nějaké pěkné barvě.

Pište na můj mail (dole na stránce) nebo do komentů. I v případě, že byste jenom znali někoho, kdo by mohl.

Tak nějak

21. července 2013 v 20:27 | Kiwi |  Koš
Tak nějak to rychle ubíhá. Prázdniny letí. Celý život letí.
Asi dělám chybu. Člověk by se měl stále na něco těšit a místo toho si říká už aby to uběhlo. Už aby skončilo nudné odpoledne. Ale co se takhle zvednout a někam jít? Už aby byly pry čty dva dny a já mohla zase jet. Co kdybych si na ty dva relativně prázdné dny v kalendáři něco naplánovala, aby to nebylo jen dalších 48 hodin, ale něco, nač vzpomínat?

Musím uznat, že mít blog není špatný. Ale není to pro mě náplň. Příprava článku o mé dovoleném mi zabrala max. dvě hodiny, ale nejvíc času s noťasem trávím na youtube, na minecraftu nebo u wordu. Píšu totiž příběh.
Je to už několikátý v řadě, ale jediný, který je smysluplný, má několik kapitol a vizi do budoucna. Pohání ho hlavně mé představy o dokonalosti a bůhví o všem. Má fantazie nezná hranic, takže hlavní hrdinka si užije všemožné vášně, pozná spousty zajímavých lidí, projde si řadou prostředí, vyzkouší si dost různých akcí... Ano, je to příběh novorozené upírky, ale s Twillightem to nemá nic společného. Můj v hlavě propracovaný systém propojuji dějem a vnáším ho na řádky do počítače. je to práce, jako bych četla knihu, jenom nebezpečnější. U knihy je všechno dáno, ale já si sama ve svém díle určuji podmínky. Může se taky stát, že mě vývoj zažene do bezvýchodné situace, nevím sama, co se stane, znám sice směr, ale prakticky můžu všechno zkazit. Tyhle dva dát dohromady, toho nechat zabít, odhalit další postavy,... je to citlivá práce.
Ale baví mě.
To totiž musí bavit. Psát se musí s radostí a za dobrých podmínek.
Najdu si vždycky místnost, kde mě nikdo neruší a navazuji, píšu dialogy, děje, pak svou práci znova kontroluju a směju se, třeba své blbosti, když vidím překlepy nebo několik stejných slov za sebou. To psaní básní je něco jiného. To mám vrozené, u toho se nemusím soustředit, jenom píšu co mě napadá do rýmu.
Básnické střevo? Střevo jsem, ale básník? Ha ha.
Když už jsem tak uboze sebekritická, musím uznat, že ani kreslíř nebo malíř ze mě nebude. Nemám jakousi přísadu. Prostorovou orientaci, představivost a obrazovou pamět mám, ale nedovedu to přenést na papír. Jsem pekelně nešikovná.

Někdo píše do šuplíku, já píšu do koše.

Nejsem zpravodaj nebo propagační blog. Můžu si psát co chci. To nejhorší nezvěřejňuju, to mám ve složce nebo na papíře. Zdá se to nemožné, ale taky mám svědomí. :-D

Budu se pokoušet o nový vzhled blogu, zelená je sice nejlepší, ale čeho moc, toho moc.
A pak jsem se taky rozhodla, že budu psát nový žánr. Nevděčný na čtenáře, ale ti se u mě stejně netrhnou.
Recenze. Čtu hodně knihy. Občas kouknu na film. Nejvíc poslouchám hudby. A pak počítačové hry, ale ty většinou hraju pořád ty stejné. Minecraft. Assassin's Creed. Další pak znám taky důvěrně, ale jsou to převážně starší tituly.

Pluju životem a rozhlížím se kolem z lodi. Ale proč skákat do vody, když tam někde jsou žraloci?

Pohledy z vrcholků Tater

20. července 2013 v 20:03 | KiwiZ |  Z terénu
Článek pojednává o turistické situaci na Slovensku, okořeněn je mými zážitky z cest, doplněn popisy výhledů, krajin a zajímavostí, které lze na cestě spatřit, dobarven je fotografiemi, špetka soli v podobě mapky oblasti a je hotovo.
Dozvíte se třeba o rozhovorech s turisty, místní flóře a fauně, souboji myši a lasičkou a tak nějak všechno okolo.


Na Slovensko nikdy nedám dopustit a Tatry jsou tam opravdu překrásné. Ano, v jiných zemích je mají taky, ale Slovensko je naše nejbližší země, nepřipadáte si tam cizí, se všemi si vcelku rozumíte a ceny tam nejsou... až tak vysoké.
Několik let tam už funguje Euro a tím ceny poněkud stouply, ale i tak je to stále v mezích a spíše na nižší hranici. Záleží, jakou destinaci si vyberete, nevyhnete se horské přirážce ve vyskohorských chatách a restauracích. Říkám jim lapače na turisty a zlaté doly a jejich provozovatelům fungují jako hodinky.Tatry jsou sice hory nebezpečnější než Jeseníky, ale taky se zde najdou i tzv. pseudoturisti. Neboli sandálkáři. :-) Můžete taky ale nakoupit v sámošce, namazat chleba se sýrem, vzít si láhev vody, stavit se na jedno či na dvě pivka a zas tak o nic ochuzení nebudete.
Co musíte určitě ochutnat jsou halušky s bryndzou a slaninou, regionální specialita. Potom určitě oštěpky, korbáčiky a všelijaké sýrové výrobky, kterými je Slovensko doslova proslavené. Představte si horskou louku na které se popásají ovečky a baču ležícího kousek od nich žvýkajícího stéblo trávy. Takovou romantiku běžně nepotkáte, ale ani tak nemůžete být zklamaní.

Takže, právě dnes odjíždíme ze Slovenska, kde jsme s rodinou byli už několikrát za turistikou. Letos to byly Západní Tatry a všechny zážitky mám ještě v hlavě. Taky spoustu povedených fotek, o které se s vámi hodlám podělit.
Nebudu je všechny vkládat sem, dám sem jenom odkaz do galerie, protože článek by se sekal a to nechceme. Už tak se můj blog načítá celkem dlouhou dobu, jak jsem zjistila. Kdybych trochu víc uměla dělat s designy, možná bych to mohla ovlivnit. Ale takhle,.... co už. Vítejte na Slovensku (jak by řekl Vodafone)!


Ubytovali jsme se v malé obci Habovcem, která sousedí s trochu větším Zubercem. Vesničky s vlastním kouzlem, kde je na každém pátém domku cedule s ubytováním nebo hospoda. Teda ubytovanie a reštaurácia. Najdete tu i sámošky, ale těží se zde hlavně na lyžařích v zimě a na turistech v létě. Na cyklisty to moc není, pár asfaltek na kterých by jste se pěkně zapotili, ale jinak moc z hor ze sedla neuvidíte. No, to není dost výstižné, hory jsou tu všude okolo, obrovské masy země, miliony let ztuhlá láva přetvořená časem a porostlá bujarou přírodou. Pohled na ty velikány vás nutí uvažovat o minulosti a smyslu života, snad i o vlastní maličkosti. Hory vás totiž můžou snadno přesvědčit, že klamete sami sebe.
Než penziony,volíme raději apartmán, sami si můžeme vařit a máme osobní pohodlí a komfort. Je to opravdu nesmírná výhoda, když člověk ví, že se po dni stráveném na nohách má kam vrátit, najíst se, osprchovat a odpočívat...

Juráňova dolina


První den jsme si prošli Juráňovu dolinu, protože víc bychom toho stejně nestihli. Počasí navíc bylo mizerné, mlha, déšť, no... všudypřítomné šero, žádní další turisté a cedule upozorňující na výskyt medvědů hnědých, vlků a rysů nám vykouzlili nepěknou atmosféru. Těšili jsme se, až budeme v bezpečí domova a doufali ve zlepšení počasí. Je pravdou, že na Slovensku se vyskytují medvědi. Po turistických značkách nechodí, vyrážejí v noci a usínají s příchodem dne, je tedy dost nepravděpodobné, že bysme nějakého potkali. I kdyby se tak stalo, podle přístupných zdrojů medvědi turisty nejí, buď se dají na útěk nebo vyčkávají. Pokud nezačnete ječet a pobíhat, možná to schytá jenom vaše svačina. V horším případě vás medvěd pohladí po tváři svojí obří tlapou. ;-)
Chcete-li, popíšu vám Juráňovu dolinu. Cesta vede nejprve po louce, potom lesem a pak dolinou okolo řeky. Natrefíte i na dřevěné mostky, žebříky a řetězy, ale není to nic závratného. Pak chvíli stoupáte terenní cestou a na vrcholku na vás čeká domeček a rozcestník. Pak stačí sejít zpátky do dědiny po asfaltce a je dokonáno. Pokud třeba pamatujete Prosieckou a Kvačianskou dolinu, spojte je dohromady, uberte asi tak polovinu a máte výsledek.
Musím ještě podotknout, kdyby to někdo nevěděl, že na Slovensku není značení po kilometrech, ale po čase. Je to ohleduplnější k terénu, protože se někdy může stát, že vám kilometr náročné trasy zabere hodinu a kilometrické značení by tedy bylo zavádějící. Musím uznat, že to má taky své mouchy, někdy jsme úsek měli dřív, někdy za mnohem delší dobu. Je to dáno tím, kolik pauz si uděláte a jaké tempo zvolíte. Musíte raději vždy počítat s tím, že vám trasa zabere delší dobu. Vyplatí se taky přivstat si ráno, protože s odpolednem někdy přijdou bouřky, počasí na horách se mění během pár minut, obzvlášť v létě.


Roháčske plesá


Druhý den jsme se vydali na okruh kolem Roháčských ples. Jedná se o frekventovanou trať a o turisty jsme tedy skoro zakopávali. Nejvíce je tu Slováků, Čechů a Poláků, našli sei tací, co mluvili anglicky nebo všemi jazyky naráz. Polák, co řekl: den dobry, a pak chtěl: take a photo, please. Viděli jsme ho i další dny, ale to je jiná. Pak když některé lidi vidíte poněkolikáté,.... :-D Hlavně zajímavé byly naše multijazyčné rozhovory a horách a o počasí. U ples pak byl pán s foťákem, co hledal a počítal kachny. Bylo jich tam osm a onen pán se divil, co tu dělají a co tu jí, když v plesách nejsou žádné ryby. (Pro ty,co to neví, pleso je vysoko položené přírodní jezero vzniklé odtáním horského ledovce.) Jinak opravdu zajímavé rozmluvy to byly... :)
Vydali jsme se na rozcestník Adamcuľa z parkoviště cestou po asfaltce a tam se odpojili na cestu k Roháčskému vodopádu. Od hlavní cesty tam vedla krátká odbočka kolem jedno menšího vodopádu, který byl zasypaný kameny a spadanými kmeny a měl malý proud. Sám hlavní vodopád v nadmořské výšce skoro jako naše Sněžka si rozhodně na malý proud stěžovat nemohl. Z výšky údajných 23 metrů padala ledová horská voda a rozstřikovala se dole na kamenech porostlých mechem v okruhu minimálně tří metrů. Nádherná podívaná.
Stoupali jsme po svazích pod úctyhodnými vrcholky hor, nanichž se místy ještě držel sníh. A přitom jsme zas v tak velké nadmořské výšce nebyli, z hřebenovek se zdála plesa skoro v údolí. Tak velké ty hory jsou.
Ten den přišla moje první velká fascinace. Kolem nás se totiž nejen stromy změnily postuně na kleče (Borovice kleč, vypadá jako borovice ve formě keře), ale taky ostatní rostliny prošly promněnou. Květiny, které měly listy jako lilie, jiné zas květ jak česnek, taky něco z čeledi miříkovitých podle listů.... Jako nadšená bioložka jsem je všechny zkoumala a foťák skoro nevypínala. Potom jsme došli k plesům a doslova a do písmene se rozednilo. Mlha začala ustupovat, mraky taky, a vyšlo slunce. Všechna plesa byla samozřejmě nádherná. Jeden týpek se dokonce i koupal a pobíhal tam do půl těla v té průzračné modré vodě, která musela mít jenom málo nad nulou.
Všude kolem byly lavička a svačící turisté, nestíhali jsme ani zdravit. Potom jsme se vydali dolů pěšinou, myslím že se to jmenovalo Smutná dolina nebo tak. Všude byla hlavně varování, že ta dolina má dva názvy, ať se nikdo nesplete. :-)
Došli jsme Taťliakově chatě, která od nás dostala pracovní název Tatranková chata, nebo taky Tatlajková, což je zase dětský výraz pro traktor. Nicméně v chatě je bufet, wc a velká horská přirážka. A to jezero vedle ní, co se chce tvářit jako pleso plesem rozhodně není, ale to jen tak, ráda připravuju lidi o iluze.
Mohli bychom pak jít po asfaltce pět kilometrů zpátky, ale času bylo dost, tak jsme se znova vyhoupli do sedla, a to doslova. Do stejného sedla, z něhož se potom jde na Volovec a na Roháč a jehož jméno jsem zapomněla. Pak jsme šli dlouho dolů pěšinou a pak chvíli po asfaltce a celé jsme si to pěkelně obešli. Tuto cestu doporučuji jen masochistům. Chůze po asfaltové cestě prudce z kopce je ještě nechutnější činnost než chůze po ní na rovině. A šíleně z toho bolí chodidla.
Potkali jsme taky zmateného chlápka, který hledal Lúčnou, aniž by věděl co to je. Jelikož jsme mu neporadili, nevěděli jsme zprvu jak, běhal po cestách tam a zpátky, od jednoho rozcestníku ke druhému. Poté, co někam odběhl nás napadlo se podívat do mapy a překvapení bylo obrovské. Lúčna byla pěkně daleko, v odpoledních hodinách se tam týpek neměl šanci dostat. Byl to nějaký kopec tři hodiny od nás. Táta trochu cítil výčitky aby se chlápkovi něco nestalo a všichni jsme byli klidnější, když to vzdal a šel zpět. Mohlo se mu něco stát. Ale prosím vás, jít odpoledne někam na hory v teniskách a ani nevědět kam? Záhada.

Sivý vrch


Vyrazili jsme ráno za svítání a jeli autobusem do mědvědí lokality. Skoro. V 5:40 jsme vyjeli a vydali se po lesní cestě lesem, kde právě bylo po hmyzové kalamitě a lesníci tam stahovali dřevo jak o život. Brodili jsme se v bahně málem po kolena a pořád ujížděli dolů. Převýšení, které bylo třeba překonat, činí asi 800m, takže cesta vede pořád do kopce. Jndy ton tam může být hezké, když zrovna není po dešti a hmyzím útoku.
Počasí už bylo pěkné, jakmile jsme vylezli z lesa asi ve výšce 1600m. n. m., šlo se nám hned líp. Slunce kolem nás rozzářilo bílé vápencové skály, kolem hebká tráva posetá krůpějemi rosy a všude přírodní skalky a zajímavé druhy rostlin. Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím divoce rostoucí lilie. Nádherné jako z květinářství, jen s menšími kvítky, fialovo růžové a na nich nánosy oranžového pylu.
Prolézali jsme skalami, chvílemi bylo potřeba použít obě ruce na velký schod, na řetěz, chytit se za skobu,.. ale zvládla to i naše maminka. Jajaj, jak by se tvářila, kdyby tohle četla... :-) Kolem bylo stále co obdivovat a otevřel se nám i výhled na okolní hory a pod nimi krčící se vesničky.
Z vrcholu Sivého vrchu byl výhled nejlepší, ale moc dlouho jsme se tam nezdrželi. Bylo tam totiž neskutečno mnoho... much. Hmyzu létavého, sedavého i bodavého. Seběhli jsme proto do sedla a během toho proběhl můj první pád. Uklouzla jsem na blátě (vlhká zem tam byla všude) a v zájmu záchrany čistoty šla do mostu. Vypadalo to, ... vážně zajímavě. Naštěstí bez újmy. Zranění už mám dost z kola, jako vášnivá a nešikovná cyklistka.
V sedle jsme posvačili a vydali se přímou cestou na Zuberec po trase, která byla označena jako poničená povodní. Bylo to bez problémů, po tom, co jsme zažili při cestě nahoru jsme se mohli té ceduli leda smát.

Volovec


Náš další cíl ležel na druhé nejfrekventovanější tepně oblasti. Zase jsme se vydali po ac (ne assassin's creed, ale asfaltová cesta) k Adamcuľovi, ale pokračovali jsme rovně přímo k Tatrankové chatě. No, celkem tak hodina cesty. Tam jsem byla svědkem přírodního potravního řetězce. Něco, co vypadalo jako lasička velikosti myši divoce honilo po silnici zoufale pištící myš. Ta utíkala ze všech sil, manévrovala, ale vzdálenost mezi ní a lovcem se zkracovala. Pak obě zmizely do vysoké trávy na kraji silnice, ozývaly se zvuky boje o život, vrčení lasičky a šílené pištění zřejmě prohrávající myši. Neměla se moc jak bránit. Utíkala jsem rychle ke krajnici a vzrušeně pozorovala závěr nerovného souboje. Mohla jsem křičet: Pusť tu myš!, jak jsem chtěla, ale za pár sekund myš vypískla naposled. Ležela na zádech, a co mě udivilo, lovec o ni ztratil zájem. Sají lasičky snad jenom krev? A ještě mě vlastně udivilo to, že jsem žila v domnění, že lasičky mají velikost zhruba lišky, ukusují slepicím hlavy a sají jejich krev. To mi říkala babička.
Zjevili jsme se přímo v tom sedle, kde jsme byli předevčírem, ale místo rovně jsme se dali doleva. Cesta vedla po dlouhém hřebenu přes Rákoň, což byl něco jak menší Volovec. Po cestě se nám otevíraly neskutečné výhledy, ale hlavně, obří hory odsud byly vidět celé, nic nezastíralo jejich mohutnost a krásu. Hřeben balancuje na hranici s Polskem, takže tam potkáte hraniční patníky a mnoho polských turistů. Mají vlastní značení, ale z hřebenu nezabloudíte. Dokonce v takové výšce ani nejsou medvědi, což je výhoda... :-D
Nanejvýš otravné, pokud zrovna nezafoukalo, byly svatozáře z much, které se s námi táhly už od Taťliakové chaty. Vůbec jim nevadilo, že české mouchy už nelítají ve výšce 1000 m. n. m. a ony si klidně lítaly na dvoutisícovce. To je příklad toho, jak si některé druhy vypěstují odolnost. Větší hory, větší muší výdrž.
Na Volovec jsme dorazili a užívali si opět výhledů. Všechna čtyři plesa byla krásně vidět, jak se modře leskla skoro na dně údolí. Ale to je jenom klamný pocit vzhledem k obrovskosti těch hor. Vrcholky Tater se špičatily k nebi. Ostrý Roháč jako hromada nádherné nabroušené suti vypadal úplně nepřístupně, ale přesto bylo možno rozeznat linii trasy a malé postavičky škrábající se po ní. Po přejití Roháče bylo potřeba se buď vrátit nebo jít dál po hřebenu. Cesta dolů vedla až se vzdáleného sedla, nedokážu si odhadnout, kolik času by přejití celého hřebenu zabralo.... ale bylo by to na dlouho.
A proto jsme s vrátili už z Volovce, ačkoli nás Roháč lákal. Byla jsem unavená a celkem i za to vděčná. Unikl nám taky nejvyšší vrchol západních Tater, Baníkov. Tím nemůžu říct, že jsme neviděli dost, ale přece jenom tam teď mám ještě něvyřízené účty.

Skorušina

Oproti výše uvedeným velikánům se může zdát Skorušina jako slabý odvar. Samozřejmě že jím je. Jedná se o železnou mini-rozhlednu kousek od Oravice uprostřed lesa plného hub, borůvek a hmyzu. Ani jsem na ní nevylezla, protože se bojím výšek, ale mám dojem, že rozhled stejně moc nebyl. Měli jsme to jako vycházku, přičemž potom jsme chtěli navštívit termální kúpalisko. To první nás odradilo jistě, malý bazén přecpaný převážně důchodci. To druhé bylo čtyřikrát dražší, pro čtyři osoby za 2500Kč? A navíc se prý jedná o koupaliště parodující aquapark s jedním tobogánem a dvěma bazénky. Nestojí to za to. Alespoň jsme zašli na oběd.

V Zuberci je několik podniků, kde můžete uratit svá eura. Jeden na náměstí, u řeky, šikmo naproti kostela. Jedná se o restauraci, kde se nenapijete, cena vám zkazí chuť, a k jídlu jsou tam nejlepší krajové speciality, hlavně halušky. Ať vás nenapadne dávat si vepřové s brusinkami a oštiepkom. Na další křižovatce je potom trojlístek pivnice, restaurace a cukrárny. Sem určitě stojí za to zajít. Na zmrku, na Martinera, což je místní pivko, nebo na něco k snědku. Vedle toho je taky stánek, kde prodávají sýry, tak si tam kupte suvenýr. Posledním mým tipem je Pizerie UNO, vníž se sice nečepuje, ale mají tam Tatranskou hruškovicu. Co jsem slyšela, je dobrá. :-) ;) Pizzy všech druhů jsou vynikající, kuchař vám je dělá přímo před očima, ikdyž nse může stát, že vám dají jinou než jste si objednali. Dala jsem si s kukuřicí, slaninou, fefronkama a sýrem a přinesli mi tuňákovou s cibulí. Mají i bryndzovou a ta šmakuje...

Doufám, že jsem trochu navnadila k návštěvě Slovesnkých Tater, přikládám fotogalerii. Dovolenou jsem si báječně užila a nevím, jestli by mi nějaké moře dalo tolik co hory.

Fotogalerii najdeš zde.
Připomínám autorská práva na všechno na tomto blogu. A ještě se omlouvám, až když jsem to všechno nahrála, zjistila jsem, že jsem zapoměla fotky na výšku otočit. Je tedy potřeba párkrát naklonit hlavu. :-)

Budu ráda za vaše případné vyjádření a zkušenosti pod článkem.

Pokušení

19. července 2013 v 23:14 | Kiwi |  Témata Týdne
Nehrajme si na neviňátka. Co nás svádí.... na zcestí?
Naše touhy, vášně, cíle,.... chutě....
Jenom rozum a morálka stojí proti nim, ale když se nikdo nedívá, můžou se jít zahrabat.
Jsme zkažení a lžeme si do kapsy.
Kdo by nepodlehl touhám na dosah ruky? Beztrestně?
Pokušení nového rozměru.
Přiznej se. Ale prý se ti neuleví.
I skončit život je sobecká touha.