Zážitek z první ruky

28. května 2013 v 16:11 | Kiwi |  Próza
Nevěděla jsem, jak to nazvat... :-) Dneska jsem vyhrabala víc jak půl roku starou zkušební slohovku z češtiny. Přečetla jsem si ji a něco mě napadlo, proč se mi při jejím čtení vždycky rozbuší srdce adrenalinem...?
Úkolem bylo napsat rychlé spádné vypravování s dějovým vyvrcholením. Vrtá mi hlavou, jestli na mě má takový účinek jenom proto, že jsem to zažila nebo jestli je její provedení vážně tak správné. Lidé, kterým jsem to četla chválili, ale byli to známí, co si dokážou představit více, když mě znají.... A možná trošku zalžou, aby mě nezranili...
Je problém, že když dám něco sem na blog, je odezva minimální nebo žádná, ještě když nepíšu na téma týdne. Nikdo si ani nevzdychne. Ale řekla jsem si, že to zkusím, třeba si to někdo přečte a řekne mi svůj názor....

Byl to den jako každý jiný, ale přesto na něj nikdy nezapomenu.

Veslování je můj nejmilejší sport. Je to druh sportu, pro který musíte hodně obětovat, hodně času, úsilí, trpělivosti a vůle, ale i peněz. Letní sluníčková sezóna všask s sebou přináší úžasné a nezapomenutelné zážitky. Je to již několik let zpátky, když jsem ještě kategorií patřila mezi žákyně. Mezi naše nejoblíbenější závody patřily právě ty na konci školního roku, Mistrovství republiky v Račicích. Důležité závody pro nás, ale podotýkám, nic převratného. Závodí se na širokém kanálu, na délku má něco přes dva kilometry, ale žactvo jezdí "pouze" kilometrové tratě.
Tehdy, nevím ani co to bylo za den, jsme zavodily s kamarádkou Nikčou an dvojskifu. Byl to náš velký den. Tešily jsme se, ale zároveň obávaly. Jak jsme později zjistily, ne úplně neoprávněně.
Závod začal celkem normálně. Lodě vyrazily velkou rychlostí vpřed. Všude spousta křiku. Trenéři se snažili opravit naše chyby, ale marně, my neslyšely, jen tunel plný hluku. Vedly jsme. A najednou....
"No tak, jdeme deset! Finále A!" vykřikla jsem a lapala po dechu.
Tempo zrychlilo. Naděje sílila.
"Děvčata z Olomouce, levou!" napomínal nás rozhodčí z motorového člunu.
Dvě stě padesát metrů do konce. Závěr. Teď už nás nic nezastaví.
Když v tom se najednou loď prudce stočila na levobok, jak Nikčino veslo zajelo do vody. Udělalo obří vlnu a cákalo na všechny strany. Držela ho pevně...Ne, pár metrů do cíle a loď se nakláněla.
"Niki, no tak!" křikla jsem. Třeba...., ještě,.....snažila jsem se loď narovnat, ale nahrnula se do ní voda.
"Ne, já nemůžu, nejde to!" odpověděla zoufale.
Loď se převrátila. Ledová voda nás spolka s radostí.
"Závodnice z Olomouce bohužel závody nedokončily," ozvalo se z hlavní věže.
Škoda, chybělo tak málo.
Tehdy jsme závod nedojely, ale zapsal se do naší paměti a paměti všech víc, než kdyby byl úplně běžný. Budeme si ho pamatovat navždycky, i když teď už jen s úsměvem na tváři....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taika Taika | Web | 4. června 2013 v 23:33 | Reagovat

Přesně na tuhle větu, "Byl to den jako každý jiný, ale přesto na něj nikdy nezapomenu," jsme měli psát slohovku. Ještě nikdy jsem neměla chuť omlátit učitelce něco o hlavu tak, jak tehdy. :D

2 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | 6. června 2013 v 21:19 | Reagovat

Jo :D to znám. Psala jsem slohovku i na téma Vánoční zážitek na ledě nebo Za dveřmi je... To je tak "báječné", kde na to ti učitelé chodí.. :D Zrovna teď budu psát slohovku na popis, ohromně záživné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama