Slunce v zamračeném dni

17. prosince 2012 v 18:54 | Kiwi |  Próza
Tuhle....co to vlastně je?.....jsem napsala kolem půlnoci, když jsem se měla učit fyziku. Přišla sponlátně a náhle, především její první část. Myslím, že byla odezvou na nudné cestování MHD a tak se jej rozhodla trošku oživit, alespoň tímto způsobem. :-) A ještě něco, to že píšu v klučičí osobě možná bude připadat trochu divné, ale pro mě je to příjemná změna. Kritiku přijímám. ;-)

Pzn. 6. 8. 2013, zpětně přiřazeno k TT, tehdejší obsah, v případě zájmu o novinky si projděte zbytek blogu :-)

Stál jsem na zastávce, ruce založené na prsou a v tváři zamračený výraz. Náladu jsem měl samozřejmě mizernou, což ale nebylo nic nového. Podíval jsem se na svítící tabuli odjezdů tramvají.
Měla zpoždění. Proč by taky neměla mít? Bylo špatné počasí, sněžná břečka, a hustý provoz. Kdybych hned vyrazil, už bych tám dávno byl pěšky.....
Rušné náměstí kolem mě mi poskytlo pramalé rozptýlení. Velký dopravní uzel aut, tramvají a autobusů, spousta semaforů, chodců, obchodů, stánků.....nic až tak zajímavého. Nechtěl jsme tu stát. ale chodil jsme na střední a tyhle otravné věci k tomu patřily. Vyčítavě jsem se podíval na tabuli, na které vyskočilo další zpoždění.
Hlučné náměstí mě nebavilo. Neviděl jsem an tom nic lákavého. Těšil jsem se domů, do klidu...a na svou postel, jediné místo na světě, které mě dosud nezklamalo. Spánek byl úžasný. Klid, nikde žádní otravní lidi kteří mě nechápou odsuzují, divně koukají nebo moc mluví.
V dálce jsem zaslechl povědomý, a přitom tak cizí, zvuk, který dával najevo, že tramvaj se blíží. No konečně! Uvolnil jsem ruce a trochu se protáhl, z batohu mě bolela záda. A z všeho okolo hlava. Zašklebil jsem se na řidiče, ikdyž nehorázné zpoždění nebyla jeho vina, ale vina dopravy. Popošel jsem o kus dál na nástupiště, ne zrovna trpělivě.
Nastoupil jsem, tramvaj pouze přejel očima. Volné místo k sezení bylo jedno, ale neměl jsem náladu sedět. stejně v další stanici nastoupí nějaký důchodce, kterého bych musel pustit, jinak by po mě šlehal pohledem.
Stoupl jsem si tedy tak, abych nezavazel a nemusel sundávat batoh ze zad na tu mokrou špinavou zem. Čekal jsme.
Celá tramvaj čekala. Proč sakra nejede? Ta pitomá tramvaj!
Chytil jsem tyč pevněji a netrpělivě koukal z okýnka. Ozval se dveřní signál....že by jsme snad konečně vyrazili?...a pak rámus a smích a nadávky. Do tramvaje vtrhla skupina rozesmátých udýchaných puberťaček. V duchu jsem obrátil oči v sloup. Dveře se zaklaply a tramvaj se konečně pomalu rozjela. Rychleji bych dokázal běžet, možná i jít.
Pohlédl jsem na tu skupinku děvčat, dvě se nacpaly na sedadlo, které jsme v duchu rezervoval důchodcům, a zbytek se seskupil okolo nich. Jedna z dívek, v příšerné neonové péřové bundě, ale s krásnými blond kudrnatými vlasy, se smíchy málem válela na zemi, zatímco ty ostatní se smály a něco zaujatě vyprávěly. Zaslechl jsem pár slov a jmen a pochopil, že je to zřejmě jenom vtip pro zasvěcené. Mm. Věškerou jsou pozorností jsem se obrátil k okýnku a rozladěně zjistil, že tramvaj se vleče. Křižovatka. To bude na dlouho. Proč jsem jen nešel pěšky? Zácpa na hlavní třídě mě měla varovat. Tramvaj vyrazila kupředu což mě překvapilo a trochu jsem sebou trhnul. Když zastavila na zastávce, neváhal jsem a vrhnul se ke dvěřím. Nemám zájem ztratit tolik času ničím.
Vyrazil jsem, jen co se otevřely dveře. Lidé stáli před tramvají a koukali. Do někoho jsem vrazil, až vyhekl. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo to je a vrazil do sloupu od odjezdové tabule. Chytil jsem se za hlavu, protože mi v ní divně tepalo. Otočil jsem se, zaostřil a pak jen koukal.
Hleděla na mě se směsicí podráždění a čirého překvapení. Otevřela pusu, jakoby něco chtěla říct, a pak se váhavě podívala na zavírající se dveře tramvaje, do které měla zřejmě v plánu nastoupit. Tramvaj vyjela.
Koukali jsme na sebe, já tam stál jako blbec, neschopný říct něco normálního jako třeba promiň, ona jako exot hleděla na mě, prohlížela a zřejmě i přemýšlela co říct.
Nespěchals náhodou? zeptal se mě jízlivě mozek. Proč na ní tak koukám, nebo proč ona kouká na mě? Ne, zmlkni mozku, teď se mi to opravdu nehodí.
Byla to prvačka, nebo druhačka, míň nebo víc bych jí netipoval. Měla velké hnědé oči, které si mě prohlížely a usmívala se. Tmavě hnědé vlasy jí splývaly na kabát. Vypadala úplně obyčejně, nic do očí bijícího. Ale něco na ní mě upoutalo, že jsem neměl chuť utéct nebo jiné praktiky, jako když potkám spolužačky.
"Ehm,....promiň," vysoukal jsem ze sebe, "že jsme do tebe vrazil a že ti kvůli mě ujela tramvaj..."
"To nevadí, stejně tramvají nejedu. Jsi v pořádku? Vrazils do toho skla, vypadalo to na pořádnou ránu."
"Jo já jsem v pohodě." Bezděky jsem se chytil za hlavu. Zasmála se.
"Jo to vidím. Kam máš namířeno?"
"Asi tak šest zastávek po proudu," ujelo mi. "Teda, nahoru Na Lán."
"Super. Můžu jít s tebou? Teda,...jestli ti to nevadí..?" zaváhala na konci.
"Ne vůbec. Mimochodem já jsem Pavel." usmál jsem se na ni.
"Já Lenka."
Přešli jsme cestu a pokračovali směrem s provozem. Na chodníku nám pod nohama mlaskal rozteklý sníh a cákal na strany. Teď jsme si všiml, že Lenka nese nějaké pouzdro, hudební nástroj.
"Na co hraješ?" zeptal jsem se.
"Na čelo. Už šest let."
"Fíha. Já mám hudební hluch."
"Myslím, že v podstatě nepotřebuješ hudedbní sluch, abys uměl hrát na nástroj...stačí, no to je jedno."
"Co?"
"To je jedno. nechci tě nudit."
"Mě to zajímá."
"To říkáš jen tak. Studuješ tady?" vykličkovala.
"Studuju. Chodím na gympl na náměstí Komenského. A ty?"
"Na uměleckou. Bude ze mě grafik." blýskla úsměvem.
"Já zatím netuším, co ze mě bude. Nejsem premiant, ale držím se. Ale technika mě nebaví."
"A máš cítění?" zeptala se zaujatě.
"Cože?" nakrčil jsem čelo.
"To jako, jestli máš jazykový nebo estetický cit, nebo něco v tom smyslu." vysvětlila.
"Aha, tak to netuším." Jak se to pozná? dodal jsem si v duchu, ale nahlas ne, protože přece nebudu za nevzdělance.
"To nevadí. Určitě máš na něco talent. Sportuješ?" kousla se do rtu.
Mm. Sportuju, ale tak trošku neobvykle. Celkově jsem tak trošku neobvyklý. Měl bych se ohánět cedulí: Pozor, závadná osoba. Vem nohy na rameny. Jak to formulovat?
"Jak se to vezme...běhám, mám rád bojové sporty atak." řekl jsem váhavě.
"To zní zajímavě." usoudila. Chvíli jsme kráčeli mlčky, když se najdenou zastavila u boční ulice. Otočila se a na tváři jí pohrával rozpustilý výraz.
"Tak, taky končím," řekla. "Komenského."
Lenko, mimochodem než odejdeš, chtěl bych na tebe vyřvat, že jestli teď odejdeš a už tě nikdy neuvidím, budu litovat že jsem tě kdy potkal. Proč jsi taková?
"Třeba se ještě někdy uvidíme.." navrhl jsem.
Usmála se. "Jo to by bylo moc fajn."
Pak něco vylovila z kapsy, fixu, a přiblížila se kě mě. Byla krásná. Koukal jsme jí do tváře, chytila mě za ruku a.....
"Tak zatím ahoj, Pavle." A vydala se ulicí.
"Ahoj Lenko."
Kráčela pomalu. Něco mě zalechtalo na ruce, tak jsem se podíval. Zahlédl jsem, jak se Lenka otočila, zasmála a pak zmizela za rohem. Hleděl jsem na svoji dlaň. Něco na ní bylo. Devět číslic.
Telefonní číslo. ;-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější roční období?

Jaro
Léto
Podzim
Zima
Všechny

Komentáře

1 Kai Kai | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 20:33 | Reagovat

Líbilo se mi na tom, že jsem si tam dokázala představit samu sebe - dokud jsi ovšem nezmínila jména, pak jsem se z "té" osoby vypařila :D Každopádně bylo to něčím zvláštně poutavé... Minimálně to jejich seznámení... nebylo to typicky klisché, nebo directionersky přecitlivělé a vypištěné, ale prostě...hezké, milé, taky bych takhle někoho chtěla potkat :) Akorát že kdyby se to stalo mně, nastoupila bych do té tramvaje a pak zpoza okýnka jen tiše litovala :D :D

2 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 29. ledna 2014 v 22:30 | Reagovat

[1]: No, ono to původně bylo psáno jako takový... popis cestování MHD, psala jsem to subjektivně jako úvahu a až na konci se to, dá se říct, zvrtlo v minipříběh. Děkuji za názor. :)
Taky bych chtěla někoho potkat tak nějak přirozeně, ale dopadla bych podobně jak píšeš... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama