Prosinec 2012

Štědrý den

26. prosince 2012 v 13:50 | Kiwi |  Poezie
Štědrý den,
voňavý stromeček,
maličký dáreček,
to je jak sen.

Naše rodina,
všichni pospolu,
pijeme kofolu,
a s kaprem hostina.

Sladké cukroví,
a krásné pohádky,
vše nejlepší na svátky,
Jěžíšek vyhoví.

A rozbalíme balíčky,
zazpíváme koledu,
svezeme se na ledu,
a objedeme babičky.

Přejeme si štěstí,zdraví,
hodně let a radosti,
kousek kapra bez kostí,
taky špetku moudrosti.

Blog.cz nebo Blogspot.com?

22. prosince 2012 v 20:12 | Kiwi Zelená |  Koš
Základní otázka: Blog.cz nebo Blogspot.com?

22.12.2012
Na blog.cz jsem od září 2012. Nejsem zrovna bloger s velkým B, ale baví mě to. Blogování.
Jenže jsem si všimla, že na Blog.cz něco nehraje. Začalo to Autorským Klubem, který pro mě za celou moji existenci zde nic neznamená. Články AK nečtu, protože jejich tituly mě nezaujaly. Dočetla jsem se na blogu http://love-shy.blog.cz/ o velké nespravedlnosti spáchané naší Hlavou...a nemám ráda nespravedlnosti. Pak přišla změna designu blogu, který (nic proti Maki.Orel, je to moje oblíbená blogerka a obdivuju její grafiku) bohužel nebyl volen většinou a stejně vyhrál. A nakonec, nový design hlavní stránky Blog.cz mě hluboce zklamal a podle http://blog.blog.cz/1212/nova-uvodni-stranka-blog-cz nejsem sama. Navšivte stránky http://coffol.blog.cz/1212/novy-blog-cz-jak-se-k-tomu-stavim-ja, http://coffol.blog.cz/1212/protest a zkuste pomoct. Ale nejsem si jistá, jestli to má nějaký smysl.

Zaslechla jsem, že se někteří blogeři stěhují na blogspot.cz Vytvořila jsem si taky blog, zatim pouze testovací a zatím zkouším, experimentuju a testuji funkce. Najdete ho na: http://whats-the-matter-cz.blogspot.cz/. Moje otázka zatím zůstává, co je lepší? Existují ještě nějaké stránky, které umožňují zdarma zajímavou tvorbu blogu? Mě osobně to na blog.cz zatím problémy nedělá, ale nelíbí se mi ta komunita, lidé, kteří mezi sebou dělají takové věci a blogeři, kteří vážně jedou jenom na návštěvnost. Je to sice pěkné, ale pak ty blogy stojí za nic (většinou, nechci urážet ty kvalitní). Označují si svoje obyčejné články jako témata týdne, házejí reklamy na blogy jiných lidí, a tak dále...všichni víte.

Takže to je konec, otázka je jasná. .-)

Fotografie maličkostí

20. prosince 2012 v 18:21 | Kiwi |  Fotografie
Tyto fotky jsou možná důkazem, že nemám co dělat s časem. Není tomu tak. :-)
Jen tak nějak občas dostanu chuť něco vyfotit. Prostě chytnu foťák a udělám to. Mrzí mě velmi, že se moc nedostanu ven, město je mou dobrovolnou klecí, kde si znuděně hniju. Ráda bych zmizela ven, na chvíli vypadla, ztratila se, ale jaksi to pominulo. Copak s přibývajícím věkem už jsou hory, lesy, a další krásy zapovězeny? Teď s rodiči jezdíme k babičkám, pokud mám vůbec volno, a to je mi líto.
Ale těším se na léto. A doufám, že i přes zimu (14-ti denní zimní prázdniny!) si najdu nějaký ten čas na turistiku, běžky, focení a aktivity mimo město. :)
Interiérové fotky, které fotím, jsou nedokonalé a neprofesionální, to já vím, na to netřeba upozorňovat, ale hlavní je myšlenka ne?

Vínové náhražky čapího vína.
TNT z Minecraftu- dárek od mé malé sestřenice, nadšené MC hráčky.
Bad pigies. Viděla jsem je v řadě a nemohla jinak.
Proč ve mě jen tato fotka vzbuzuje takové melancholické pocity?
Trochu jsem pojala jinak Barbie. Ačkoli opilá, stále se směje.
To miminko není jedinečné. Působí na mě však zvláštně.

Teď série fotek mojí příšerky. Nevím, jak mě to napadlo. Působí na mě jedinečně, ačkoliv pěkná není, je moje (a basta :D).






Slunce v zamračeném dni

17. prosince 2012 v 18:54 | Kiwi |  Próza
Tuhle....co to vlastně je?.....jsem napsala kolem půlnoci, když jsem se měla učit fyziku. Přišla sponlátně a náhle, především její první část. Myslím, že byla odezvou na nudné cestování MHD a tak se jej rozhodla trošku oživit, alespoň tímto způsobem. :-) A ještě něco, to že píšu v klučičí osobě možná bude připadat trochu divné, ale pro mě je to příjemná změna. Kritiku přijímám. ;-)

Pzn. 6. 8. 2013, zpětně přiřazeno k TT, tehdejší obsah, v případě zájmu o novinky si projděte zbytek blogu :-)

Stál jsem na zastávce, ruce založené na prsou a v tváři zamračený výraz. Náladu jsem měl samozřejmě mizernou, což ale nebylo nic nového. Podíval jsem se na svítící tabuli odjezdů tramvají.
Měla zpoždění. Proč by taky neměla mít? Bylo špatné počasí, sněžná břečka, a hustý provoz. Kdybych hned vyrazil, už bych tám dávno byl pěšky.....
Rušné náměstí kolem mě mi poskytlo pramalé rozptýlení. Velký dopravní uzel aut, tramvají a autobusů, spousta semaforů, chodců, obchodů, stánků.....nic až tak zajímavého. Nechtěl jsme tu stát. ale chodil jsme na střední a tyhle otravné věci k tomu patřily. Vyčítavě jsem se podíval na tabuli, na které vyskočilo další zpoždění.
Hlučné náměstí mě nebavilo. Neviděl jsem an tom nic lákavého. Těšil jsem se domů, do klidu...a na svou postel, jediné místo na světě, které mě dosud nezklamalo. Spánek byl úžasný. Klid, nikde žádní otravní lidi kteří mě nechápou odsuzují, divně koukají nebo moc mluví.
V dálce jsem zaslechl povědomý, a přitom tak cizí, zvuk, který dával najevo, že tramvaj se blíží. No konečně! Uvolnil jsem ruce a trochu se protáhl, z batohu mě bolela záda. A z všeho okolo hlava. Zašklebil jsem se na řidiče, ikdyž nehorázné zpoždění nebyla jeho vina, ale vina dopravy. Popošel jsem o kus dál na nástupiště, ne zrovna trpělivě.
Nastoupil jsem, tramvaj pouze přejel očima. Volné místo k sezení bylo jedno, ale neměl jsem náladu sedět. stejně v další stanici nastoupí nějaký důchodce, kterého bych musel pustit, jinak by po mě šlehal pohledem.
Stoupl jsem si tedy tak, abych nezavazel a nemusel sundávat batoh ze zad na tu mokrou špinavou zem. Čekal jsme.
Celá tramvaj čekala. Proč sakra nejede? Ta pitomá tramvaj!
Chytil jsem tyč pevněji a netrpělivě koukal z okýnka. Ozval se dveřní signál....že by jsme snad konečně vyrazili?...a pak rámus a smích a nadávky. Do tramvaje vtrhla skupina rozesmátých udýchaných puberťaček. V duchu jsem obrátil oči v sloup. Dveře se zaklaply a tramvaj se konečně pomalu rozjela. Rychleji bych dokázal běžet, možná i jít.
Pohlédl jsem na tu skupinku děvčat, dvě se nacpaly na sedadlo, které jsme v duchu rezervoval důchodcům, a zbytek se seskupil okolo nich. Jedna z dívek, v příšerné neonové péřové bundě, ale s krásnými blond kudrnatými vlasy, se smíchy málem válela na zemi, zatímco ty ostatní se smály a něco zaujatě vyprávěly. Zaslechl jsem pár slov a jmen a pochopil, že je to zřejmě jenom vtip pro zasvěcené. Mm. Věškerou jsou pozorností jsem se obrátil k okýnku a rozladěně zjistil, že tramvaj se vleče. Křižovatka. To bude na dlouho. Proč jsem jen nešel pěšky? Zácpa na hlavní třídě mě měla varovat. Tramvaj vyrazila kupředu což mě překvapilo a trochu jsem sebou trhnul. Když zastavila na zastávce, neváhal jsem a vrhnul se ke dvěřím. Nemám zájem ztratit tolik času ničím.
Vyrazil jsem, jen co se otevřely dveře. Lidé stáli před tramvají a koukali. Do někoho jsem vrazil, až vyhekl. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo to je a vrazil do sloupu od odjezdové tabule. Chytil jsem se za hlavu, protože mi v ní divně tepalo. Otočil jsem se, zaostřil a pak jen koukal.
Hleděla na mě se směsicí podráždění a čirého překvapení. Otevřela pusu, jakoby něco chtěla říct, a pak se váhavě podívala na zavírající se dveře tramvaje, do které měla zřejmě v plánu nastoupit. Tramvaj vyjela.
Koukali jsme na sebe, já tam stál jako blbec, neschopný říct něco normálního jako třeba promiň, ona jako exot hleděla na mě, prohlížela a zřejmě i přemýšlela co říct.
Nespěchals náhodou? zeptal se mě jízlivě mozek. Proč na ní tak koukám, nebo proč ona kouká na mě? Ne, zmlkni mozku, teď se mi to opravdu nehodí.
Byla to prvačka, nebo druhačka, míň nebo víc bych jí netipoval. Měla velké hnědé oči, které si mě prohlížely a usmívala se. Tmavě hnědé vlasy jí splývaly na kabát. Vypadala úplně obyčejně, nic do očí bijícího. Ale něco na ní mě upoutalo, že jsem neměl chuť utéct nebo jiné praktiky, jako když potkám spolužačky.
"Ehm,....promiň," vysoukal jsem ze sebe, "že jsme do tebe vrazil a že ti kvůli mě ujela tramvaj..."
"To nevadí, stejně tramvají nejedu. Jsi v pořádku? Vrazils do toho skla, vypadalo to na pořádnou ránu."
"Jo já jsem v pohodě." Bezděky jsem se chytil za hlavu. Zasmála se.
"Jo to vidím. Kam máš namířeno?"
"Asi tak šest zastávek po proudu," ujelo mi. "Teda, nahoru Na Lán."
"Super. Můžu jít s tebou? Teda,...jestli ti to nevadí..?" zaváhala na konci.
"Ne vůbec. Mimochodem já jsem Pavel." usmál jsem se na ni.
"Já Lenka."
Přešli jsme cestu a pokračovali směrem s provozem. Na chodníku nám pod nohama mlaskal rozteklý sníh a cákal na strany. Teď jsme si všiml, že Lenka nese nějaké pouzdro, hudební nástroj.
"Na co hraješ?" zeptal jsem se.
"Na čelo. Už šest let."
"Fíha. Já mám hudební hluch."
"Myslím, že v podstatě nepotřebuješ hudedbní sluch, abys uměl hrát na nástroj...stačí, no to je jedno."
"Co?"
"To je jedno. nechci tě nudit."
"Mě to zajímá."
"To říkáš jen tak. Studuješ tady?" vykličkovala.
"Studuju. Chodím na gympl na náměstí Komenského. A ty?"
"Na uměleckou. Bude ze mě grafik." blýskla úsměvem.
"Já zatím netuším, co ze mě bude. Nejsem premiant, ale držím se. Ale technika mě nebaví."
"A máš cítění?" zeptala se zaujatě.
"Cože?" nakrčil jsem čelo.
"To jako, jestli máš jazykový nebo estetický cit, nebo něco v tom smyslu." vysvětlila.
"Aha, tak to netuším." Jak se to pozná? dodal jsem si v duchu, ale nahlas ne, protože přece nebudu za nevzdělance.
"To nevadí. Určitě máš na něco talent. Sportuješ?" kousla se do rtu.
Mm. Sportuju, ale tak trošku neobvykle. Celkově jsem tak trošku neobvyklý. Měl bych se ohánět cedulí: Pozor, závadná osoba. Vem nohy na rameny. Jak to formulovat?
"Jak se to vezme...běhám, mám rád bojové sporty atak." řekl jsem váhavě.
"To zní zajímavě." usoudila. Chvíli jsme kráčeli mlčky, když se najdenou zastavila u boční ulice. Otočila se a na tváři jí pohrával rozpustilý výraz.
"Tak, taky končím," řekla. "Komenského."
Lenko, mimochodem než odejdeš, chtěl bych na tebe vyřvat, že jestli teď odejdeš a už tě nikdy neuvidím, budu litovat že jsem tě kdy potkal. Proč jsi taková?
"Třeba se ještě někdy uvidíme.." navrhl jsem.
Usmála se. "Jo to by bylo moc fajn."
Pak něco vylovila z kapsy, fixu, a přiblížila se kě mě. Byla krásná. Koukal jsme jí do tváře, chytila mě za ruku a.....
"Tak zatím ahoj, Pavle." A vydala se ulicí.
"Ahoj Lenko."
Kráčela pomalu. Něco mě zalechtalo na ruce, tak jsem se podíval. Zahlédl jsem, jak se Lenka otočila, zasmála a pak zmizela za rohem. Hleděl jsem na svoji dlaň. Něco na ní bylo. Devět číslic.
Telefonní číslo. ;-)

Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?

17. prosince 2012 v 17:08 | Kiwi |  Témata Týdne
...odevšad zněl hluk, ale v nitru bouře byl jakýsi tupý klid. Všechno se zdálo být nekonečně vzdálené a tlumené. Tělo bylo uprostřed vřavy trháno na kusy, ale mysl se jakoby vznášela kamennou krajinou. Ačkoliv všude byly hlasy, smích a křik, v hlavě byla černota, klid a zvláštní apatie. Občas šílené výkřiky bolesti, křeči a strojenosti, které člověka bouřily a protrhly ticho. Zabodly se hluboko do mozku jako ostrý střep. Všechno se jakoby vznášelo a bylo součsátí jednoho celku. Proud myšlenek vířil v hlavě, až bolela. Celé to trvalo nekonečné vtěřiny, než se mysl odpoutala od těla a hladce vklouzla do temnoty. (úryvek z mých spisů, část románu, kolem roku 2009)

Dokáže se skutěčně duše odpoutat od těla? Nedokážu odpovědět. A když zavřu oči? Vidím tmu. Snažím svou mysl rozprostřít, ale nejde to. Není to jednoduché, ale specialisté na meditaci to jistě dokážou. Já vám jen dokážu říct, jak to cítím já, v mojí hlavě. Moje paměť není zrovna silný článek, což je nepraktické a zároveň smutné, protože spoustu hezkých věcí zapomenu. Nejsilnější článek je fantazie a představivost, složené s myšlenek týkajících se přítomnosti a myšlenek týkajících se věcí úplně jiných. Nejsem odborník, ale říkejme tomu mysl.
Svou fantazií si můžeš stvořit úplně co chceš. Je to dokonalý pocit, být ve svém vlastním světě. Je tam všechno možné, vytvoříš si své hrdiny, svá města, své vlatní prostředí a nejživější knížka a počítačová hra v jednom může začít. Já třeba potřebuju na tohle klid, a být sama v místnosti. Jestli mám aktivně tvořit, potřebuji uvolnění a někteří lidé mi to svojí společností nedovolí. Samozřejmě že fantazie se dá využít v několika rovinách.
Představ si, jak by to vypadalo... Ty si představíš například učitele, vaší skolu, tvojí kamarádku a situaci. A začneš se smát, ikdyž se nic vtipného ve skutečnosti neděje. To je fantazie a aktivní používání mysli.
Nebo třeba když čteš knížku, autor také pracuje s tvou fantazií. Někdo třeba popisové úseky knížky přeskakuje, přijdou mu zdlouhavé a raději se soustředí na děj. A pak z knížky nic nemá, protože neví kde se to děje, nedokáže si představit postavy apod. To je špatně. A přitom knížky jsou tak úžasné a i na té nejnudnější se vždycky něco najde, ikdyž třeba jen neotřelá slovní zásoba nebo slovní obraty. Ačkoli autor ti vlastně většinu popíše, někdy jen to co potřebuješ pro pochopení situace, jindy další detaily, většinou vždy něchá něco na tobě.
Někdy, když zavřu oči a zrovna si nic nepředstavuju, jakoby "vidím" proudy myšlenek rojících se v mé hlavě. Protokol z fyziky! Povinná četba! Zajít do knihovny. Omluvit se mamce. Koupit dárky.... A donekonečna. Ačkoli někdy lidé popisují stav, kdy nemyslí absolutně na nic, nevěřím tomu. Mozek je jako počítač, vždy se v něm něco honí. Ikdyž je čas od času ve spícím režimu a relaxuje zrovna, když ho potřebuju. :-)

Vzpomínky na dětství

14. prosince 2012 v 23:36 | Kiwi |  Próza
Nedávno jsem si zavzpomínala na dětství. Sice ještě nejsem úplně dospělá, ale doby, kdy mi bylo devět, deset jsou hodně daleko. Musím říct, že se mi valily slzy do očí. Není nic krásnějšího něž vzpomínky, ty vám nikdo nikdy nevezme. My jsme však byli ještě důkladnější a z dob naší maličkosti máme spoustu fotek a videí. Fotky, kde se smějete s rodinou, kde jsou lidi které máte rádi...
Myslela jsem si o sobě, že jsem vskutku samotářský člověk, ale není tomu tak. Nebo spíš, jak definujeme pojem samotářský..? Rodinu za nic nevyměním. Přátelů si cením. Nechci si nadělat nepřátele, ale nesnáším nespravedlnost. Klidný styl života tedy neznamená samotářský...život.
Tolik jsme toho navštívili, viděli a zažili. Má pamět je ale děravá. Mrzí mě, že si některé věci nedovedu vybavit příliš přesně. Dokonce i tváře časem blednou.
Je to smutné. Ale naštěstí existují digitální fotografie.
Když si pak ty fotky po letech prohlížím, s odstupem, nemůže se mě to nedotknout. Naše babičky. Dovolená na Slovensku, v Jeseníkách, a všemožně. Rodinné Vánoce. Tváře a úsměvy, objetí.
Tolik jsme toho zažili, je mi tak líto, že to nejde vrátit zpět. Zbaběle utíkám od reality? Možná.
Život do kterého kráčím je jiný, tam mě nic takového něčeká.
To jen v dětství- říši bez hranic.

O Stromech

14. prosince 2012 v 22:47 | Kiwi |  Poezie
Jedna starší básnička z mojí dětské sbírky. :-)
O stromech

Když z malinkého semínka,

vyroste velká rostlinka-

velký strom, a mohutný

pro naši zemi nezbytný.

Tajemství zelených listů,

dodává kyslík světu,

a krása barevných květů

zaslouží údivnou větu.

Bez nich se prostě nedá žít,

můžete, kým chcete být,

bohatý anebo chudý,

stromy vždy porostou z půdy,

avšak bez lidské pomoci,

zahubí je všechny nemoci.



Útržky z bloku

13. prosince 2012 v 20:23 | Kiwi |  Próza
V hlavě se mi toho honí opravdu hodně. Většinou ne věci, které by měly. Vědomosti, které do ní pracně narvu buď zmizí nebo se zavrtají hodně hluboko a překryjí je věci jinačí. Občas si říkám, že mě napadají věci, které by mě napadat neměly. Kdyby mě potkal někdo, kdo umí číst myšlenky, buď by koukal s otevřenou pusou jako na debila nebo by hodně rychle utekl. Záleželo by na tom, jak tuhý by měl kořínek. :-D
Tak tedy, občas si do bloku něco zapíšu. Do svého papírového bloku. Myšlenky, které stihnu zachytit. Některé myšlenky stojí za to a nestihnu je zachytit, jiné bych nejraději vypudila z hlavy, ale pořád se vrací...

Učitelce Angličtiny:
I was listening to the radio when I heard it.
I was scared very much.
The terrible sounds are always repeting.
What can I do?
I want to be able to answer.

What are you thinking about? I dont know...About you..?

Na téma týdne Noční tvorové (pzn. vlastně spíš naše představivost o nočních tvorech):
Zaslechla jsme protivné ukapavání vody a blížící se kroky.Pocit cizí přítomnosti mi hrůzou zježil chloupky na krku. Mrazivý chlad mě pohladil po kůži jako kovové ostří až mi naskočila husina. Ledový chlad se rozlehl a odrazil od cihlových zdí náhle stísněného prostoru. Našeptával. Vlastní představivost mě přemohla. Vykřikla jsem. Sevřela jsem hlavu rukama a svalila se na zem. Ledová a tvrdá mě výsměšně přijala. Můj pohled padl na kaluž krve, v jejímž světle se odráželo ztemnělé nebe..a něčí obrovitánská postava. Vyskočila jsem a dala se do běhu. Bylo mi jedno, že nevím kde jsem a kam běžím. Bylo jedno, kde skončím. Neschovám se, nikdy. Svojí hlavě neuteču.

Časování
Nemusíme se bát budoucosti. Není.
Je to pouze přítomnost, která plyne rychleji než čas a je důsledkem našich jednání v minulosti.
Měli bychom se bát minulosti?
Minulost je něco, co nelze změnit.
Lze na ni být pyšný nebo se za ni stydět nebo ani jedno, ale už ji nelze ovlivnit.
Netřeba se jí tedy bát nebo nad ní plakat.
A ten, kdo stíhá litovat v přítomnosti, si ničí budoucnost a píše špatnou minulost.

Treize.Douze.Deux milles douze.

Zima je studená, ale krásná.

Nesmysly

9. prosince 2012 v 17:17 | Kiwi |  Fotografie
Pár nesmyslů objektivem mého fotoaparátu, pojato úplně navolno. :-)